Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V posledních letech se zpravidla v půli března vydávám na výpravu, která mi pak vždycky na pár dní rozhodí kníry. Lineární posloupnost času zatají dech, všechno se roztočí a zrychlí, logika zařadí zpátečku a než mi všechno dojde, vyplivne mě to kdesi v Písku spolu s partou podobně zacyklených cvoků se zakrnělými žlázami pudu sebezáchovy. Dalších 48 hodin čelím nástrahám fenoménu ohýbání času, počínaje všudypřítomným pocitem déjà vu, střídavými stavy euforie a dezorientace a konče průvodními jevy v čele s nevolností, bolestí hlavy, dehydratací nebo poruchou základní motoriky při natahování ztvrdlých ponožek z předešlého dne. Stojí to za to? Ano! S razantním odklepáním, po němž se země na jihu Čech zatřásla v očekávání toho nejryzejšího retra, nemohl festival Heavy Metal Thunder číslo čtyři dopadnout jinak než jako další báječná vzpomínka, která se teprve musí odestát.

Pátek 8.3.

Všechny ty reminiscence a bláznivé podobnosti s minulostí se začaly rojit a kupit na hromadu už v Brně. Sotva se dopoledne nadechlo k polednímu, už tu byl vlak, lahváč, tsss, na zdraví, jedéém vole…Ano, tohle už tady bylo mnohokrát a občas i se špatným koncem. S postupujícím věkem ale člověk snad pobírá i nějaký ten rozum a grif na psí oči se taky zdokonaluje, takže o ostudě vlastně nemohla být ani řeč a koneckonců zisk jízdenky bez kárající přirážky předkládám jako důkaz, že jsme do Písku vyrazili ne jako neurvalá hovada, ale spíš jako roztomilá štěňata, která tu a tam padnou na bok, ale jinak září štěstím a rozdávají huňatou radost. Podobně to vypadalo i v autě, kde jsme už jako pětičlenná posádka drncali do cíle další dvě hodiny za poslechu těch největších pecek od Tytan, Queensryche, Saxon a bůhvíčeho ještě.

Strategický plán mít na dosah všechny důležité body ve městě naplnilo bezezbytku ubytování v hotelu Buly. První zkouška docházkové vzdálenosti byla úspěšně složena v restauraci U Reinerů, kde se nám vzhledem k brzkému odpoledni podařilo sehnat krásný koutek jako stvořený pro opulentní hostinu. No a ani člověk nemrkl a už už odbíjela pátá hodina, čili nejvyšší čas k přesunu pár set metrů do tradičního útočiště koncertů a akcí pořádaných hochy z Thrash Nightmare Promotion. Divadlo Pod čarou se teprve nesměle probouzelo k životu, ale v předsálí už bylo na co koukat. Stoly s merchem přitahovaly mou odkrvenou mysl jako magnet a musel jsem se krotit, abych se nezalknul sortimentem, kvůli němuž jsem doma zamlčel prémie. 

Úderem osmnácté hodiny se membrány reproduktorů rozvibrovaly naplno. Nikoli působením otvíračů Mechanic Tyrants, jejichž logo svítilo na plakátech i na zádech festivalových triček, ani dalším zemětřasem, nýbrž produkcí polského souboru Axe Crazy, na nějž se usmálo štěstí stejnou měrou, jako se smůla zakřenila na chudáky Mechanic Tyrants. Buďme aspoň rádi, že pro letošní ročník to byla změna jediná. Náhradníci Axe Crazy nemohli začít jasnějším signálem než policejní sirénou a šmahem zaplněný sál už hltal první doušky heavy metalového nektaru. Zatím to byly spíše kapky a vzájemný ťukec mezi kapelou, zvukařem a publikem. Čtvrtý element tomu chyběl. Nehmotný duch, který při dobré konstelaci kropí řádky heavy metalových citací živou vodou, si ještě lakoval vlasy nebo vybíral z bankomatu, zkrátka přítomen nebyl, a tak z vystoupení Axe Crazy nekáplo nic víc než standardní produkt pásové výroby. Kapela hrála slušně a předvedla kromě autorské tvorby i cover Flight of Icarus, který byl možná příliš věrný, ale aspoň udržel dekorum. Přání k narozeninám jednoho z kytaristů byla na můj vkus už moc šikmá plocha a když se půlhodina začala táhnout, došlo mi, že účel byl splněn, publikum se zahřálo, ale pojďme už dál.

S nástupem Raptore se zvuk i vizuální dojem posunuly k lepšímu, tempo se zrychlilo a zahřměly první výboje skutečné energie. Škoda, že přednes frontmana Nica byl pořád na jedno brdo. Jeho vysoké kníkání působilo rušivě vůči zbytku muziky, která měla odpich a v sebejistém podání sehrané kapely zdatně uháněla vpřed. Taky měl tu smůlu, že jeho kytara se v celkovém zvuku úplně ztrácela, až bylo tragikomické sledovat jeho intenzivní nasazení při kytarových sólech, jejichž tóny k nám nedolehly. Zato basák Cristian byl slyšet i vidět dost. Zřejmě se cestou sem vytrhl z okovů neb vyváděl jako smyslů zbavený. Projednou si usurpoval i mikrofon a vzduchem prolétly šrapnely jeho hrubého vokálu. To přineslo výsledky a jako vděčná odezva speedmetalové energii vypluly na cestu první stagedivingové lodičky.

V době, kdy jsem si po krátké pauze dopřával k večeři další škopek, se brány minulosti poprvé otevřely dokořán. Co nás mělo v následujícím dni zcela pohltit a rozžvýkat na kaši, nám v pátečním programu dali ochutnat švédští Mindless Sinner. Magická moc pravých pamětníků osmdesátých let se ukázala jako silná zbraň, která si od prvních okamžiků podmanila většinu přítomných. Mindless Sinner nikdy neudělali díru do světa a je otázkou, co jim k tomu vlastně chybělo. Z faktorů důležitých pro úspěch tady a teď jim ale nescházelo nic. Tady už TO opravdu bylo. Jejich set byl skvěle nazvučený a stylově zakonzervovaný v duchu NWOBHM a ani nezáleželo na tom, jestli byla na řadě prastará Broken Freedom nebo o dekády novější Poltergeist. Věrni jednoduchým zásadám o dobrých riffech, chytlavých refrénech a rytmice, která neuhne z cesty si Mindless Sinner řekli o hlasitou odezvu mezi skladbami i během nich. To máte tak, když se zkušenosti a radost z hraní zúročují v poctivý kus kovového potěšení. Že celá hodina byla nad mé síly, je už věc jiná. V druhé polovině se jejich model začal hodně opakovat a taky protože jsem měl pod nosem už dost naprděno, zvolil jsem ústup na dvorek.

Velká událost měla nastat o pár desítek minut později. Dvakrát zrušeným Stallion se napotřetí konečně podařilo trefit do Písku v dostatečné kondici na to, aby si svou vymodlenou účast mohli náležitě užít a pro všechny se rozdat. Jelikož jsem trochu polevil v koncentraci, velkolepé představení Stallion mi zčásti proklouzlo mezi prsty. Ne však celé, zhruba polovinu jsem sledoval z povzdálí, odkud mi neuniklo, jaké očekávání museli Stallion naplnit, aby uspokojili nahuštěnou masu lidí, která se vlnila, plavala a prohýbala jenom pro ně. Intenzita vystoupení dala vzpomenout na loňskou smršť Ranger. Vládu převzal speed metal a padaly hlavy. Nemohl jsem se vyhnout srovnání generací. Na jedné straně zkušení a uzemnění Mindless Sinner a hned po nich živelné a nespoutané mládí Stallion (no, taky už mají leccos za sebou), které těkalo sálem jako nezbedné šídlo. Dva odlišné přístupy bezprostředně po sobě ukázaly, jak je forma sama o sobě druhořadá. Stallion se mohli přetrhnout a vypustit duši, ale stejně mi z paměti nevyhnali ty nejlepší okamžiky z vystoupení severských veteránů, zatímco ze Stallion mi chtě nechtě utkvěly v paměti jen dominance rychlých temp a vlající standarta na počest kapely Rainbow.

Čekání na hlavní kluky z plakátu se protáhlo na několik desítek minut. Bonmoty na křivou plachtu už dávno přestaly vyvolávat pobavení, když tým techniků ještě furt nosil další propriety na pódium a skupinka těch nejzdatnějších bojovala se zřejmě stávkujícím odposlechem u bubeníka. Až sám čahoun Olof vyřešil všechny problémy, přepojil kabel, stisknul ten pravý knoflík, srovnal plachtu a po “intru” Diamond & Rust v podání Judas Priest vlítnul se svými kumpány na plac. To je frajer… 

Enforcer si nemohli dovolit ubrat plyn po jaderné energii Stallion, cesta vedla jedině nahoru, aby pak mohla skončit strmým pádem rovnou do postele s písní na rtech. Úvodní Destroyer rozproudil zbytky kyslíku v krvi a krasojízda pokračovala, dokud se nenajelo na mělčinu balad a bubenických sól. S Undying Evil a Zenith of Black Sun jsme se opravdu dotýkali obzoru, s poněkud ucouranou Nostalgia už to bylo horší, na druhou stranu musím ocenit, že institut metalových balad není kapele cizí. Mějte na paměti, že oplodňováky mají významný vliv na demografickou situaci ve vyspělých zemích! Se sóly bubeníků už je to horší, k tomu nemám relevantní data, abych určil, čemu to prospívá. Naštěstí se Enforcer vrátili vypalovačkou Mesmerized by Fire suverénně zpátky do sedla. Skladby z alb From Beyond a Death by Fire měly samozřejmě největší odezvu (nemluvě o finální Katana z desky Diamonds). Při Death Rides this Night se lidi mohli zbláznit, From Beyond prověřila hlasivky i těch nejméně nadaných křiklounů a když se ke konci rozjela pecka Take Me Out of this Nightmare, hrozili a řvali jsme snad všichni a přitom jsme pryč vůbec nechtěli! Tak silné to bylo.

Když blonďatý vládce pátečního večera sestoupil mezi své oddané ovečky, aby rozdal pár úsměvů na společných fotkách, bylo už po půlnoci. Na svíčkovou s brusinkami a karlovarským knedlíkem to nebyla ideální doba, ale na výstražný trojúhelník pizzy nebo kebab v tortille o délce lýtkové náhrady Johna Silvera se místo našlo i v tuto nezdravou hodinu. Poslední lahváč na vytrávení poté utnul všechny naděje na normální spánek. Přesto jsem se o něj pokusil.

Fotky zapůjčeny z oficiální galerie festivalu.

Zápisky z píseckého heavy metalového svátku, druhá část.