Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ačkoliv mne několik málo dní před oficiálním začátkem osmého ročníku Phantoms of Pilsen dostihlo několik bacilů (smrtelná chlapská nemoc - rýma), lístek jsem prodat nehodlal, protože na tenhle tradiční plzeňský fest se vyplácí zavítat. Je pravdou, že letos cena lístku o něco stoupla, ovšem atmosféra koncertu a kvalita jednotlivých setů byla přímo úměrná. Navíc pro fanoušky černého kovu šlo jednoznačně o malý svátek, který si prostě nešlo nechat ujít. Alespoň takto jsem přistupoval k festu já a zklamán jsem rozhodně neodcházel.

//  Pátek

První, kdo v pátek rozdmýchal vzduch v sále Pod Kopcem, byla rakouská formace Svarta. Jakožto pravověrní hráči black metalu vyzdobili podium rekvizitami slučujícími se s žánrovou prezentací. Svíce a zvířecí lebka se svítícíma očima dávala už dopředu tušit určitou vážnost a nejinak tomu bylo i se samotnou muzikou, která se nesla na vlnách ostrých black metalových riffů a svižných sypanic, tolik typických pro daný styl. Zároveň kapela nezapomínala i na volnější pasáže, které působily docela skličujícím dojmem. Pro začátek to byla slušná injekce a předzvěst, že polevovat se nebude.

Jako druhá vystoupila rovněž rakouská banda Kringa, na kterou jsem se upřímně dost těšil. Jejich špinavě znějící nahrávky mne baví hodně a právě proto jsem byl zvědav, jak se pánové plzeňským vystoupením přiblíží svému studiovému zvuku. Pravda je, že rehearsal soundu jejich nahrávek se docílit nepodařilo, ale o to lépe vyznělo riffování ve zběsile divokém stylu. Jednoznačně šlo o zdařilý set - s rozmáchlými kompozicemi, s hrubým vyzněním a opravdu syrovým podáním. Není třeba cokoliv dodávat.

Domácí a zároveň i pořádající Panychida si loni dala s vystoupení na Phantoms pauzu. Letos tomu však bylo naopak a jejich silné melodie v pohanském duchu působily jako příjemné ozvláštnění a rozčísnutí dosud ryze blackové atmosféry. Bylo jednoznačně poznat, že kapela je tady doma a že právě zde má svou nejsilnější základnu. Nemalý počet oddaných skalních kapele vracel energii, kterou ze sebe z podia rozdávala, a síla domácího utkání byla celkově hodně znát.

Další, kdo do Plzně zavítal z Rakouska, byla kapela Triumphant, která se našla v hudebním výrazu 80. a 90. let, kdy platilo, že čím víc železa kapela na sobě má, tím je drsnější. Bylo však evidentní, že jde o jasnou nadsázku a tak trochu uznání a pocta starým kapelám. Muzika putovala od thrash metalu s heavy uvolněností k takové té přisprostlé esenci blacku. Tu a tam jsem si během jejich setu vzpomněl na staré Arayovi ječáky, jelikož i zpěvák Bekim se nebál místy vkusně zakvílet, a ačkoliv nepatřím mezi ty, kteří by si takovou muziku pustili doma, musím říct, že naživo šlo o příjemný zážitek, který na mě působil jako ryzí oddechovka.

S Der Weg Einer Freiheit se atmosféra vrátila do vážnějších poloh. Byla to další z řady kapel, na kterou jsem se dost těšil. Německá parta muzikantů se proplétá i dalšími kapelami mnohdy i jiných, než jen black metalových žánrů a to má částečně dopad i na hudbu DWEF. Naproti tomu jejich vystoupení působilo do určité míry stroze a suše, ovšem po stránce hudební šlo o výborný zážitek. Myslím, že kapela se musela zavděčit všem vyznavačům černého kovu, a to i těm ortodoxním, jelikož set byl špičkový. Smrště kytarových fines a nápadité zacházení se stavbou skladeb dalo vzniknout uhrančivému vystoupení, od něhož se se nešlo odtrhnout, a které bylo na konci po zásluze aplaudováno. Jeden z vrcholů pátečního programu.

Nastavená laťka sahala do slušné výšky, ovšem i tak se jí podařilo opět posunout, a to Švédům Valkyrja. Však také šlo o jednu z hlavních hvězd večera a festu celkově. Co vám budu povídat, kapela hrála skvěle a svižně, s jistotou a perfektním nasazením. Bohužel dokonalému zážitku ubíral body zvuk koncertu, takže v momentě, kdy se zpěvák razantně opřel do mikrofonu, výsledek nepříjemně zahoukal, což trhalo uši. Navzdory tomuto neduhu se podařilo z lidí vyždímat maximum podpory, však se na ně z podia valila nekompromisní porce živelného black metalu.

Na co však čekala většina fans nejvíc (a já osobně rovněž), byla jednoznačně Norská legenda Taake v čele s šílencem Hoestem. Nejprve vniknul na podium v kápi, která v kombinaci s jeho velice mrtvolným líčením (kreslí na sebe lebku) evokovala pocit, že přišla jistá smrt. Později ze sebe hábit odložil a neméně zběsile se pohyboval po podiu. Celá kapela sázela jednu blackovou smršť za druhou a po pravdě jsem ani nevnímal, o jaké skladby šlo, zda-li nové, či staré - šlo o takový průřez tvorbou. Jednoduše jsem si užíval tu chorobnou blackmetalovou náladu v našlapaném sále. Stál jsem jak přikovaný a plně hltal veškeré tóny, které nám Taake nakládali po lopatách. Hoest byl jak utržený ze řetězu a divoce mával stojanem na mikrofon, až jsem si říkal, kdy přijde ten okamžik, že jej mrští do davu. To se na štěstí nestalo, ale do davu bylo mrštěno množství nespoutané energie v ryzím blackmetalovém duchu. Ten večer jsem odcházel opravdu nadšený.

//  Sobota

Už v půl druhé odpoledne došlo k provětrání ztichlého vzduchu nad hlavami prvních dorazivších. Mechanismus plejády deseti sobotních kapel spustili čeští ostřílení hráči se svým novějším projektem Impuritum, které jsem nedávno viděl na prknech Strakonické Křemelky během tradičního Pekla nad Otavou. Ve srovnání s tímto vystoupením musím říct, že mne to plzeňské oslovilo více. Snad díky tomu, že jsem se plněji soustředil na jednotlivé skladby a třeba pozorovat Honzovu hru na bicí byla potěcha pro oko. Špinavá drásavá black deathová nálož měla svůj účinek a i ta hrstka přítomných dávala upřímně najevo, že taková muzika jim není cizí, natož lhostejná. Prezentace českých kapel tímto skončila.

Chorvati jménem War-Head pro mě byli těžko stravitelným soustem. Válečná tématika byla jasně cítit už ze samotné kadence šlapavého death metalu, ovšem po celou dobu mi jaksi unikala nějaká podstata a záchytný bod, na kterém bych mohl postavit kladnější dojem. Kapela hrála dobře, to jí odepřít nemůžu, jen se mi jejich muzika míjela s vkusem.

Je to necelý půl rok zpátky, co jsem viděl Infest živě na pražské zastávce Cold Blood War Tour, která ve mně zadusila rozpačité dojmy ze studiové desky. Živé vystupování je zkrátka silnější stránkou kapely a právě to plzeňské vystoupení mělo setsakramensky silný účinek. Tady kapela dostala daleko lepší odezvu, než před časem v Praze, tady to kapela hustila do lidí i s daleko větším nasazením a především nadšením. Rychlopalný death metal koketující se staroškolským thrashem měl odzbrojující účinek a jednoduše řečeno šlo o svižný masakr. 

Ze Skandinávie zavítala další skupina Souldrainer. Tito Švédové se prezentují melodickým death metalem, na který jsem v tuto chvíli neměl pražádnou chuť, navíc mi jejich hudba přišla až příliš vlezlá a podbízivá. Nebudu lhát a přiznám, že Souldrainer jsem shledal jako nejslabší kapelu celých Phantoms. To Nocturnal Witch z Německa svůj set pojali daleko svižněji. Však jde o old school thrash / black metal, který se prostě musí projevovat citelnou energií a nemalou razancí. Sírou nasmrádlí pekelníci tak nenechali nic náhodě a pustošili okolí svým lehce primitivním, avšak řemeslně perfektním metalem. Po předchozí kapele byla tohle jasná vzpruha, která snad nemohla nikoho nechat v klidu.

První výrazné posunutí pomyslné laťky a jednoznačně jeden ze tří vrcholů sobotního dne byl set norské bestie Endezzma, která předvedla ryzí norský black metal se vším, co k němu patří, s mrtvolnou vizáží a řezavou hudbou s důrazem na naléhavost kytar. Veškeré odehrané skladby měly ničivou sílu a velkou moc se vrýt pod kůži, takže chvilkami mi až běhal mráz po zádech, jak jsem se do hudby vžil. Ani jsem nečekal, že Endezzma dokáže na živo takhle zapůsobit. Následně se od black metalu šlo na chvilku úkrokem stranou, na podiu totiž stanula švédská smečka Diabolical hrající řízný death metal s trojicí kytar. Už mnohokrát jsem se pokoušel proniknout do jejich hudebního odkazu, ovšem vždy jsem odcházel nezasažen. Stejný dojem ve mne budil i koncert, který - ačkoliv byl zahrán skvěle - postrádal jiskru a napětí. Neviděl jsem v něm nic, co by mne dokázalo zaujmout, ale možná šlo opět o míjení se s mým hudebním vkusem.

Jako čisté zjevení naproti tomu působila kapela Attic. O nich jsem dosud neslyšel a upřímně při zjištění, že jde o heavy metal, jsem se začal dost obávat. Ovšem tihle Němci dokázali protáhnout obličeje všem v sále. Po nutném nazdobení podia oltářem s velkým obráceným křížem, svícny a dalšími kostelními rekvizitami, kapela nasypala do lidí stylové pojetí hevíku. Zpěváka lze nejlépe vystihnout jako dvojče Kinga Diamonda a hudbu kapely jako dvojče Mercyful Fate. Tolik síly a energie v melodických linkách, tolik zla v husté atmosféře koncertu! Nejuhrančivěji působil jednoznačně již zmíněný zpěv, který dodával muzice patřičný punc. Obdivoval jsem zpěvákovu obratnost, kterak dokáže přejít z čisté plochy do projevu ryze ječivého, zkrátka Diamondovského. Bez debat šlo o největší překvapení celých Phantoms. Po téhle kapele se ještě rád budu pídit.

Předposlední kapelou byli dobře známí představitelé švédské školy death metalu Centinex. Jejich muzika mě ale baví chvilku a pak si musím dát oraz. Přiznám se, že nejsem schopen pojmout technickou vyspělost kompozic jednotlivých skladeb a zároveň vstřebávat jejich kadenci a přímočarou razantnost. Centinex jsou od pohledu ostřílení hráči, jelikož složitost své hudby sázejí s naprostým přehledem, klidným výrazem a pro mnohé jsou jednoznačně sázkou na jistotu. Na druhou stranu nevím, proč death metalová kapela pouští během svého vystoupení film Begotten. S daným žánrem se tento snímek sloučit nedokáže a působí vyloženě jako pěst na oko, nehledě na fakt, že Begotten se stává čím dál více oblíbenějším tématem metalových spolků. Vzniká tak až nepříjemné klišé a jakkoli mám tento film ve velké oblibě, jeho využití tímto způsobem dokáže pěkně otrávit.

Posledním vystupujícím bylo dánské trio (původně one-man projekt) Angantyr. Ynleborgaz předvedl se svými spoluhráči téměř totožný set, jako přesně před rokem se svou další kapelou Make A Change… Kill Yourself. Stejný den, stejný hrací čas, jen hudba se tentokrát nenesla na vlnách depresivního blacku, nýbrž v rytmu syrového black metalu. Šlo o naprosto výtečné zakončení celé akce, setu nechybělo nic, i zvuk byl v mezích únosnosti. Jeden divoký riff střídal druhý, bicí sypaly jako o život. Nakonec si fanoušci mohli vybrat i přídavek, který kapela po určitém procesu vybírání (Svig) odehrála naprosto perfektně a nabroušeně. Docílit lepšího zakončení se snad ani nemohlo.

//  Shrnutí

Za sebe mohu říct, že se jednalo snad o nejlepší ročník Phantoms of Pilsen, který jsem dosud navštívil. Užíval jsem si drtivou většinu kapel, ačkoliv se samozřejmě nikdy nejde zalíbit v plném rozsahu. Z celého průběhu dýchala naprostá profesionalita a radost z pořádání (a začít můžeme už u webových stránek, o kterých lze tvrdit, že přesně takhle mají vypadat webovky festivalu). Zvuk, světla - velmi dobré, jen zvuk místy příliš hlučel a světla občas nepříjemně bodala. Fronty u občerstvovacích okýnek téměř žádné, alespoň já nikdy dlouho nečekal. Gigantické distro, které muselo strhnout ke koupi nejedné trofeje. Žádné dlouhé prostoje mezi kapelami, žádné výrazné incidenty, s výjimkou jednoho porušení pravidla č. 2 (zákaz stage divingu), které bylo potrestáno svědomitým kopancem od Hoesta z Taake.

V daleko větším měřítku byl bohužel ignorován (a pořadatelsky neohlídán) bod č. 3, který zakazoval kouření v sále. Nabízí se otázka, jestli tu hodinu někdo nezvládne bez cigarety a jestli nerespektování pravidel a hlavně bezohlednost k ostatním jsou součástí společenské normy? Lze započítat i několik opilců vyvolávajících konflikty, které alespoň v sále byly zavčasu zažehnány. I takoví jsou mezi námi. Co však bylo splněno do puntíku, byl poslední, desátý bod pravidel – dobře se bavte. 

Autorem fotografií je Oskar999, kterému tímto děkuji. Celá fotogalerie je k vidění na webu Photomusic ZDE.