Článek: Nedělní poslech 20

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 20

Sarapis11.12.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme umělce Michaela Arthura Hollowaye a jeho album "Guilt Noir".

Chcete-li z dnešního vydání Nedělního poslechu vyždímat to nejlepší, běžte si během dne po svých a vraťte se, až bude slunce mizet za kopcem, krajinu spolknou stíny a tma vás vyzve k tanci. Dnešní výlet nemíří do hlubin metalového podzemí, ani do nepohodlných příbytků šílených experimentátorů, dnes přičísneme pešinku atmosférické hudbě mimo metalovou komunitu. Michael Arthur Holloway je skladatel filmové hudby a nahrávka Guilt Noir je jeho debutem.

Pokud se venku setmělo, plamen svíčky rozehrál stínohru a špunt archivního vína vylétl z hnízda, nastal pravý okamžik pro dnešní meditaci. Tvůrce, jemuž se dnes věnujeme, zasvětil svou skladatelskou kariéru filmové hudbě, ale s jeho dílem se mohou nevědomky setkat i hráči počítačových her a pokud se oddáváte poslechu industriálu, možná vám bude povědomý jeho projekt Dead When I Found Her.

Předmětem našeho zájmu dnes ale není jeho hlavní tvůrčí náplň ani jeho industrální dítě, nýbrž jeho debutová nahrávka Guilt Noir, která vás snadno může unést zpět časem i prostorem kamsi do padesátých let a černobílých nálad. Oficiální popis hovoří cosi o tom, že si máme představit soundtrack k seriálu Twin Peaks v atmosféře zakouřené ilegální nálevny v době americké prohibice kolem roku 1950. Stačí si pustit první skladbu a nezbývá než souhlasit, že zmíněná charakteristika nemůže být přesnější. Teskný saxofon životem těžce zkoušeného černošského muzikanta, luskání prstů skrze kouřovou clonu a skelný lesk zažloutlých pohledů se v hudbě odráží poměrně věrně. Ano, jsou to docela klišovité představy, ale podobným obrazům se nedá jen tak snadno ubránit.

Objevení netušených rozměrů hudby od Guilt Noir moc neočekávejte, ale že vám obyčejný večer promění v mimořádnou chvilku, na to vemte jed.

Umělec: Michael Arthur Holloway

Album: Guilt Noir

Styl: doom jazz, noir soundtrack

Vydáno: 1/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vydáno vlastním nákladem

Odkazy: bandcamp, facebook

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lulok / 20.2.18 16:04

Autor ma pravdu, jedna skatulka je nesmysl, clanek je toho sam dukazem. Zatimco autor je ocividne biasovan jednim 'alternativnim' smerem, ja naopak dlouho nevydrzel poslouchat kanalovy zvuk (rozumej reverbu az do pekla) Inferna (asi atmosfera) a po poslechnuti si par songu mixu Kabatu vs. Elektrick Mann vs. Rammstein jsem si malem naplakal do klavesnice, co ze to vubec vzniklo za pocin, kdy nekdo spatne zkopiroval link nominovanych kapel. Samotna kategorie ma timpadem pro hudebne narocnejsiho divaka nulovou hodnotu, protoze do salatu hazi jak zeleninu, tak zelezne piliny i se zbytky upilovaneho prstu. Alternativni hudba je nesmirne obsirny vesmir sam pro sebe a podle me spise ta kategorie vznikla za ucelem toho, aby to snaze pochopil i prosty volic Zemana a neocekavalo se od nej, aby mrskal zpameti skatulkama ikdyby ho probudili o pulnoci s revem ,,uprchlik ti krade praci a nechce pracovat.'' Na jednu stranu je sice fajn, ze se nekdo snazi vsimat si i hudby mimo neumirajicich stars ze Slagr TV, na druhou stranu o to spousta 'alternativnich' kapel ani nestoji (ikdyz hadam ze nektere se muzou tetelit blahem, ze to dotahli az semka a ted uz se konecne bude ten cash sypat jak z neziskovek). Kazdopadne dle meho skromneho nazoru tato cena nema zadnou vypovidajici hodnotu a ani mit nemuze, tudiz pro mne je to pouze dalsi 'zabavny porad' na urovni Slavika (no mozna Andelu preci jen timhle krivdim, Slavik reflektuje nevkus a bahno dnesni doby a ovci masy, zatimco Andel je preci jen vic posh). Aliexpress... eh... teda hasta la vista.