Článek: Nedělní poslech 46

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 46

Sarapis9.7.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Nekromant a její debut Snakes & Liars.

Jakoby měl název alba Snakes & Liars varovat pozorného poutníka před úskoky a zákeřnými nástrahami, které by ho mohly zmást nebo dokonce zahubit. A skutečně, Nekromant se sice tváří nevinně jako nerozkoukaná nová kapela, ale při zaostření oka se realita mění ve vysmátou bestii uměleckých paradoxů. Je to složité, že se mi to ani nechce vysvětlovat. Ale potáhnu z brka, pozdravím siluety zesnulých rockových bardů v měnícím se oblaku dýmu a jdu na to.

Nekromant není nová kapela. Nebo alespoň ne v tom klasickém smyslu. Její počátky sahají do roku 2011, kdy se ústřední dvojice Mattias Ottosson a Adam Lundqvist, znechucená moderními produkcemi a trendy v metalu, rozhodla dělat muziku po svém a pěkně po staru. Bez varování ale začala (už jako trojice, neboť sestava narostla o bubeníka Joakima Olssona) vydávat své studiovky pod názvem Serpent. No co už... Jenže aby toho nebylo málo, druhé album dostalo jméno Nekromant. A od roku 2016 se tak jmenuje i kapela (podruhé?), ale logo věřte nebo ne, vypadá docela stejně...Co se to děje? Jsem já furt já? Kdo jí tohle kuře co? Takže raději přestanu hulit a budu o tom jenom poslouchat muziku.

Album Snakes & Liars hodně čerpá z odkazu těch nejstarších Black Sabbath. To mimo jiné znamená prodírat se úzkými mantinely a ostražitě kličkovat mezi už použitými riffy, aby z toho nebyla ultimátní kopírka. Nemůžu si zde odpustit malé rýpnutí ohledně trendovosti - vždyť co je v posledních letech více trendy než stoner a vintage kapely? Obhajoba Nekromant však tkví přímo v jejich novém albu. Je to už poněkolikáté rozžvýkaná žvýkačka, ale přesto má docela svěží chuť a mezi vybledlými soukmenovci, u nichž je půl poslechu až moc, vyniká. Zdá se, že Nekromant nechybí smysl pro chytlavost a tah na bránu, což jsou v tomto ranku zlatu se rovnající hodnoty. A pokud to prý půjde dobře, vyrazí na podzim na EU tour.

Švédové si možná moc dobře nehlídají hranice, ale muziku tradičně umí na úrovni. Nadějná parta, která se ráda přehrabuje v second handech a hledá poklady, to jsou Nekromant. Dnešní doporučení.

<a href="http://nekromant.bandcamp.com/album/snakes-liars">Snakes & Liars by Nekromant</a>

Kapela: Nekromant
Album: Snakes & Liars
Styl: stoner/hard rock
Vydáno: 6/2017
Země: Švédsko
Vydavatel: Transubstans Records
Odkazy: bandcamp // facebook

Sestava kapely:

Adam Lundqvist - kytary
Mattias Ottosson - zpěv, baskytara
Joakim Olsson - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.