Článek: Nedělní poslech 69

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 69

Sarapis11.2.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Bloodmoon a její desku Supervoid Trinity.

Druhou únorovou nedělí po čase zase trochu zpomalíme, zamažeme si holínky od bláta a prověříme naši trpělivost epickými rozjezdy, pomalými tempy a štědrými stopážemi, během nichž by se klidně dalo i něco uvařit. Kapela, jejíž název patrně není výsledkem filozofické disputace jejích členů, se na poli doom metalu pohybuje od roku 2010 a letošní čerstvá nahrávka Supervoid Trinity je jejím druhým studiovým počinem po pět let starém debutu Voidbound (mezitím stihli též splitko s podobnými sludge/doom blázny Trapped Within Burning Machinery). Bloodmoon mají prázdnotu (čili void) asi opravdu rádi, což korunují nejen tuctovým názvem, ale také vlastními silami vymyšlenou škatulkou grey metal. Tím ale veškeré pochybnosti o hoších z Kalifornie končí a zůstávají už jen jistoty a pozitiva.

Bloodmoon si sice nelízli pro začátek ty nejlepší karty, ale spolupráci s umělkyní Shelby Ulibarri si musí sami pochvalovat. Mě vlastně zaujali nejdřív právě obalem nového alba a teprve poté dostala šanci i hudební náplň, která s démonickým vizuálním doprovodem vcelku věrně koresponduje. Vyhrožoval jsem táhlými rozjezdy a pomalými tempy - a je to skutečně vypovídající charakteristika (tedy alespoň pro ty, kteří se takovým prvkům chtějí vyhnout) -, nicméně v Nedělním poslechu je Supervoid Trinity především kvůli tomu, co nabízí navíc. Tím jsou hlavně prvky postupné stavby a gradace skladeb, rozjímavé time-outy před nadcházejícími nápory (jak to umí třeba Ahab nebo samozřejmě Neurosis) a vokální barvitost. Ve světle těchto obohacení je třičtvrtěhodinová doomová procházka vlastně ještě milosrdná a lehce stravitelná. Taktéž zvukový kabát je slušivý, procesy nahrávání a mixu proběhly pod dohledem Grega Wilkinsona, který v tamějších kruzích doomu a příbuzných podzemních špín platí za uznávanou osobu za mixpultem.

Supervoid Trinity je zpomalenou oslavou prázdnoty ve třech rozměrných kapitolách. Chcete-li pozvednout číši společně s Bloodmoon, máte mimořádnou příležitost. Album je skrze bandcamp k dispozici ke stažení za dobrovolnou cenu jen do dneška.

&amp;amp;amp;lt;a href="http://bloodmoonslo.bandcamp.com/album/supervoid-trinity" data-mce-href="http://bloodmoonslo.bandcamp.com/album/supervoid-trinity"&amp;amp;amp;gt;Supervoid Trinity by Bloodmoon&amp;amp;amp;lt;/a&amp;amp;amp;gt;

Kapela: Bloodmoon
Album: Supervoid Trinity
Styl: doom metal (grey metal)
Vydáno: 01/2018
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Patrick Mulholland - baskytara
Jason Goldie - bicí, zpěv
Peter Tomis - kytary, zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)