Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 79

Nedělní poslech 79

Sarapis10.6.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sumerlands a její eponymní debut.

Styl, u kterého jsme mnozí začínali a od něhož se v dospělosti tak často odvracíme.

Heavy metal. Na jedné straně jednoduchost, razance, jasné sdělení světu, na druhé straně naivní texty, absurdní image a problémy s původností. Kdo propadl mocnému kouzlu poctivého kování, zůstane oddán navěky. Komu hevík posloužil jen jako trampolína k "vyšším" metám, ten se k němu těžko vrátí. Tento Nedělní poslech je věnován první skupince dvounožců. Jako produkt pensylvánského hutnictví představujeme Sumerlands.

 

V kapele se potkávají přinejmenším dvě rozdílné generace hudebníků, jejichž portfolia obsahují slušný výčet tu méně tu více zajímavých undegroundových jmen. Z větší části se všichni orientují na probouzení démonů těžkého kovu, kterým nedávají spát ani tentokrát. Sumerlands se rozběhli proti proudu času podobně jako tisíce jiných, ale narozdíl od ostatních si nerozbili hubu hned o první zkopírovaný riff Iron Maiden nebo Accept a ustáli vstupní zkoušku vlastní soudnosti.

 

 

Byť sami Sumerlands v rozhovorech opakovaně vyzdvihují roli zpěváka Phila Swansona, debutové album je vyloženě kytarové. Kytarové riffy hlavního tvůrce Arthura Rizka jsou u všeho první a nejvíc na očích. Naopak vokál je vedlejší a plně podřízen tomu, co káže sladké dřevo. Zatímco Rizkova kytarová práce více než jasně odkazuje k osmdesátkovým texturám á la Ultimate Sin, u Swansonova zpěvu si určitě vybavíte pořízka Brenta Hindse z Mastodon.

 

Sumerlands se ze sebe snaží vymáčknout hitovku podobného formátu jako třeba Shot in the Dark, úspěšní jsou však tak napůl. Skladby se zarývají do hlavy, ale spíše než úžas hrozí po opakovaných posleších únava materiálu na straně přijímače. Tak mluví moje zkušenost. Na vině je především jednotný mustr, s kterým Sumerlands hledají svatý grál. Přesto je debut sympatickým příspěvkem do heavy metalové kroniky, protože čerpá z trochu jiných zdrojů než jak jsme zvyklí od hromady jiných retrofilů a je upečen s nadšením a muzikantskou kvalitou.

 

 

Album: Sumerlands
Styl: heavy metal/hard rock
Vydáno: 9/2016
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Relapse Records
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava kapely:

Justin DeTore - bicí
John Powers - kytary
Arthur Rizk - kytary, klávesy
Phil Swanson - zpěv



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 4.6.17 16:45

Poslední dobou zejména narážím na nové kapely za branami androšských pražských klubů jako FAMU (RIP) či Underdogs. Tam jsem například minulý týden objevil vynikající náladotvornost Cataya, potěsili němečtí krauteři Gnod nebo málo známý český black Bastien. Gotickým objevem za hodně dlouhou dobu jsou pro mě Drab Majesty, kteří před nějakým měsícem a půl předhazovali King Dudovi a tento týden měli i samostatnou štaci v Brně. Tenhle zvuk se již moc dneska neslyší. No a jednoznačným vrcholem bylo dle očekávání duširvoucí set We Lost the Sea, kterým po jejich prvním evropském turné predikuju nějakou budoucnost. Hudba s příběhy. Zatím trochu očekáváné zklamání z nových Solstafir, jejichž Masterpiece of Bitterness považuji za jedno z nejlepších alb, co jsem kdy slyšel, ale nyní se stále více posouvají do takového odosobněného autistického post-rocku, kterému chybí už nápady a hlavně ten autentický pocit osamělosti v nehostinné krajině. Citelná je ztráta předchozí specifické ruky bubeníka.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky