Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jste-li naši úplně noví čtenáři, dovolte mi, abych vám tento neuzavřený seriál krátce představil. Redaktoři Echoes zinu poslouchají hudbu jako zběsilí a pak o ní píšou. Pokud z toho není článek, najdete to tady. Měsíc co měsíc několik desítek nahrávek, které jsme poslouchali uplynulý měsíc a které nás něčím zaujaly. Ve formě krátkých komentářů s přiloženými ukázkami předkládáme průřez našich aktuálních hudebních choutek, které nelze pokrýt plnohodnotnými články. Můžete zde najít inspiraci pro poslech nebo třeba jen zabít čas proklikáním ukázek. Začínáme listopadem, následující (novoroční) díl očekávejte v první polovině ledna.

Jirka D.

Periphery – Periphery II: This time its personal  (2012)  ochutnávka

 
O jméno Periphery jsem poslední dobou zakopával celkem často, až mi to nedávno nedalo a z čisté zvědavosti jsem nakoukl k těmto Amíkům, konkrétně k jejich druhému albu. První dojmy mluví něco o kombinaci hodně zatěžkaného metalu dnešního střihu (až už to nazvete groovy, progressive, nebo jak chcete) se sladkými pasážemi, které jakoby z oka vypadly produkci Lostprophets, kteří něco podobného hráli před nějakými deseti lety. Podobnost s touto britskou partou mi v mnoha okamžicích přijde značná, ale na obhajobu Periphery budiž řečeno, že jejich struktury a aranže jsou složitější a barvitější, i když ta snaha se líbit je dost patrná. Osobně by mi tahle muzika šmakovala podstatně víc ve své těžší poloze, takovou „Ragnarok“ bych uvedl jako typického zástupce, i když i v ní dochází k rozmělňování našlápnutého kvapíku do synťákových limonád, bez nichž by ale všeobecný úspěch Periphery (s nadsázkou řečeno) nebyl tak výrazný.

Red Fang – Murder the mountains  (2011)  ochutnávka

Možná se jen sešlo několik hloubavých manažerů někde ve francouzské restauraci a začali přemýšlet nad tím, co udělat na metalové scéně jinak a především tak, aby výsledek chytnul fanoušky a vydělal nějaký peníz. Ono té bubu-image už bylo a je víc než dost a tak možná právě tímto způsobem vznikla kapela otrhaných a zarostlých Red Fang, kteří skloubili své vágus vzezřením se skvělým rock’n’rollem. A možná jde o tu nejpřirozenější věc, kdy se konečně dala dohromady parta hudebníků, kteří se chtějí svou muzikou především bavit a fakt je, že toto vysvětlení mi je bližší, i když možná lehce naivně. Red Fang hrají stoner rock/metal té nejjakostnější kvality, hrají ho s nadhledem, s nadhledem točí klipy a vypadají u toho jako kluci z kontejneru na papír, věčně s plechovkou piva a slepenými vousy.

As I Lay Dying – Awakened (2012) ochutnávka

 
Nerad bych umřel hloupý a tak jsem se dokopal k poslechu i této kapely, o které jsem slyšel spoustu hezkých slov a četl nějaké ty obdivné textíky. Žánrové zařazení metalcore ve mě nebudilo důvěru od samého počátku a po několika posleších novinkové desky Awakened byly předchozí obavy potrvzeny snad do puntíku. Ať už hrají AILD metalcore nebo cokoliv jiného, ve výsledku mi to zní hodně stejně jako Ill Niño, které jsem měl rád někdy před dvanácti lety a které jsem po tom, co se jejich desky začaly podobat jedna druhé až příliš, pustil ze zřetele. Muzika na novince si vytyčila zároveň tvrdé horizonty, kterých se snaží dosahovat řevem, rádoby siláckým bubnováním a ostrostí kytar, a zároveň snahu líbit se nepolekat příliš mnoho lidí. Ve výsledku je to celé takový nařvaný melodicko-corový kolovrátek, který se dost rychle přejí, stejně jako se mi přejedli svého času zmínění Ill Niño, a který se podobá zástupu dalších podobných kolovrátků. Průměr, ani o chlup víc.

Illdisposed – Sense the darkness  (2012)  ochutnávka

 
Tahle deska je nátěr a hustota a pokud někdo má rád nepolevující intenzitu, těch 45 minut s novými Illdisposed pro něj bude masáž krčních obratlů, po níž už dlouho toužil. Melodika se objevuje jen v menším než malém množství, ale třeba v takové „To blind to see“ přebírá celkem slušně štafetový kolík a pádí před bouřícím stadionem. Sense the darkness je intenzivním tanečkem se záhrobím, který vám zpění krev, obohatí ji o adrenalin a endorfin a celý ten koktejl nahrne do hlavy.

Hooded Menace – Effigies of Evil  (2012)  ochutnávka

 
Je to temné, dřevní, doomové a smrdí to hnilobou – co to je? Hmmm, Hooded Menace. Doom metal hrubšího zrna, při kterém praskají kosti v těle a listy v kalendáři se točí rychlostí bouře nazpět. První dojmy vás zavedou určitě na začátek 90. let, ty druhé prozradí něco o nepochopitelném vytažení vokálu v mixu. Tedy pochopit by se to snad dalo – je to hlasové dvojče od latríny a tak snaha zapůsobit je vcelku jasná – ale citlivější provedení a více prostoru nástrojům by neuškodilo. Zvlášť když ty nástroje (především kytary) dokáží vede rutinních kreací vykouzlit i zajímavé pasáže, především v melodických částech. Effigies of Evil rozhodně není špatnou deskou (je minimálně deskou se zajímavým obalem), jen by jí prospěla trocha odvahy oprostit se od starých dřevních jistot.

MistyMan

Mammoth Mammoth – Hell´s Likely (2012) ochutnávka

Bigger than Jesus, louder than hell! Tato australská sebranka sice zřejmě nikdy nezíská cenu za nejoriginálnější nahrávku roku, ale energie a drajv jí tedy ani v nejmenším neschází. Rock´n´roll po vzoru starých dobrých AC/DC střižený zahuleným stonerem, který vám prolítne skrz šišku jako naostřený krumpáč.

Sleep – Sleep´s Holy Mountain (1992)  ochutnávka

Legendární album dost možná první stoner metalové formace na světě, která se po dlouhých letech hibernace opět připomíná alespoň svými živými vystoupeními. Houpavé rytmy, podladěné kytary, blátivé střední tempo a plné hrsti výborných nápadů. Tahle věcička nepozbyla nic ze své přitažlivosti ani po dvaceti letech.

Om – Advaitic Songs (2012)  ochutnávka

Nejčerstvější meditace v podání Ala Cisnerose mě neskonale baví už nějaký ten pátek. Pomalé, monotónní plochy ponechávající prostor pro nekonečnou představivost, nebo jen čas pro odpočinek a regeneraci. Žádný spěch či prvoplánovitý nátlak. Al moc dobře ví, že tvrdost není jen o kraválu a zběsilém tempu.

Nachtmystium – Silencing Machine (2012)  ochutnávka

Hrůzostrašný blekař ze mě už nejspíš nikdy nevyroste, nicméně podobnou záležitost si klidně nechám líbit. Oproti předchozím dvěma zásekům Silencing Machine sice částečně pozbylo chuť k netradičním experimentům a zkoumání účinků stále dalších nezvyklých příměsí, avšak více než dostatečnou náplastí budiž větší kompaktnost materiálu a jeho hypnotizující atmosféra, která mi jen tak nedá spát.

Dead Kennedys – Frankenchrist (1985)  ochutnávka

Parádní nahrávka, možná vůbec nejlepší v celé diskografii Kennedys, která paradoxně, díky humbuku kolem působivé malůvky nazvané „Krajina čůráků“ přiložené k původní verzi alba, zlomila celé kapele vaz. Na tehdejší dobu se jednalo o poměrně experimentální dílko, původně jednoduché punkové vypalovačky dorostly do mnohem košatějších a pestřejších útvarů. Přibyly kytarové vyhrávky, změny temp a zvukové experimenty. Vyspělé, osobité dílo vymykající se HC/punkové škatulce.

Sarapis

Faith No More - Angel Dust (1992)  ochutnávka

Jestli Real Thing dostalo kapelu do širšího povědomí, tak tohle album ji vystřelilo na hvězdné nebe. Hit za hitem, originální Pattonův zpěv, řev, smích i agónie a famózní bass’n’drum tandem Gould-Bordin. Možná jen závěrečná adaptace melodie z Půlnočního kovboje není úplně top, ale jinak geniální album narvané prvotřídní muzikou, k němuž jsem se po pár letech zase vrátil a baví mě stále stejně - hodně!

The Gathering - Disclosure (2012)  ochutnávka  naše recenze

Tohle album mě trefilo přesně na hlavičku, což jsem upřímně řečeno moc neočekával. Před jeho vydáním jsem zachytil preview v podobě streamu celého alba a po druhé skladbě jsem byl znuděný. Ne nadarmo se říká dvakrát měř, jednou řež. Po prvním poslechu jsem album málem zaříznul. Nicméně stal se pravý opak a mám radost, že po více posleších to dopadlo vítězstvím Tulipánů. Disclosure se mi dokonce zamlouvá více než předchozí The West Pole, ačkoli i ta snesla přísnější měřítka kvality. The Gathering mají po odchodu Anneke pevnou půdu pod nohama a už to ani nemusí nikomu dokazovat.

Neurosis - A sun that never sets (2001)  ochutnávka

Američanům nedávno vyšla nová deska, což byl pro mě impuls pro návrat k albu z roku 2001. Ponechme stranou chatrnou logiku mého kroku, v hlavní roli je Slunce, které ne a ne zapadnout. Album mě v době vydání začalo zajímat kvůli skladbě From the Hill, kterou jsem slyšel (a také nahrál) z rakouského rádia FM4. Útrpný průběh i vokál, dudy v disharmonii, atmosféra jak v aspiku. To nakonec platí takřka o celém albu. Zaujmout v pomalém tempu a dlouhých skladbách není žádná sranda (já vím, jsou ještě větší experti), ale Neurosis to mají na háku. Skladby kvetou, melodie se rozevírají a zase zavírají, nálada houstne. No povedlo se vám to chlapi. Nové album si samozřejmě nenechám ujít.

Enslaved - RIITIIR (2012)  ochutnávka  naše recenze

Jedna z mála novinek, na kterou jsem si našel čas, není naštěstí ztrátou této cenné životní komodity a mám radost, že Enslaved stále srší nápady a udržují si kvalitu na těch nejvyšších hodnotách. Skladby na tomto albu vyrostly do větších rozměrů, než bylo v posledních letech u Enslaved zvykem, ale kapele tento tah vyšel - nuda se na nahrávku nevešla. Za vrcholná díla diskografie Norů sice považuji trošku jiná alba, ale tohle se v jejich společnosti neztratí - je výborné!

Ruadek

Bohren & Der Club Of Gore - Sunset Mission (2000)  ochutnávka

Čtyřčlenná ambientně-jazzová parta z Německa a jejich devítiskladbové album z roku 2000. Klavír, tenor saxofon, citlivé jazzové bicí a basa. O tom všem to na ploše 73 minut je. Nebudete se chtít odtrhnout. Je to noirově osudové a začouzené, temné a poklidné.

Hecq - Night Falls (2008)  ochutnávka

Čistě ambientní album, které by mohlo sloužit jako atmosférický soundtrack ke sci-fi filmu. Epické skladby jinak dub-stepem čpícího raracha mají svou sílu, a dokáží příjemně strhnout. Příznivci temných symfonií na pomezí vážné hudby, zbystřete a poshánějte. Stojí to totiž za to.

Ordo Rosarius Eqilibrio - Songs 4 hate and devotion (2010)  ochutnávka

ORE vydali v roce 2010 další silné dílo, již čtrnácté v pořadí. Jsou předními zástupci neofolku s příchutí apokalypsy. Umějí být industriální i čistě ambientní. Texty plné zmaru, lásky, perverze a fetišismu. Jejich výrazivum je temné, pableskující v jiskřičkách naděje a pomíjivého uspokojení. Zatím poslední deska má nejblíže k hudbě Švédů Arcana, neoclassické špičce svého žánru.

How To Destroy Angels - An Omen (2012)  ochutnávka

Reznorův side project, v rouchu post-industriálu. Tím druhým zásadním jménem tu je Mariqueen Maandig - Reznorova manželka a skvělá vokalistka. Aktuální druhý autorský počin je vystavěn o něco experimentálněji než předchozí, je tu snaha jít podstatně jinou cestou než v odkazu NIN se pohybující první placka. Silně analogové elektronické podkresy a hypnotická atmosféra jsou ve spojení s brilatními klipy něčím, co si Reznor zvolil jako svůj aktuální hudební jazyk a výrazivo. A jako vše, co tento chlapík dělá, je to revoluční věc. Cítím v tom příjemný návrat k čistě elektronickému výrazivu, které není krokem zpět ale dopředu.

uneXpect - Fables of the Sleepless Empire (2011)  ochutnávka
 
Australská parta uneXpect hraje extrémní avant-gardní metal, pojící do sebe progresivní metal s prvky death a black metalu. Do toho jim není cizí klasická hudba, kabaretní dýchánky, opera, jazz, funk, electro ambient, noise a kupodivu i cirkusová muzika (mající s tou kabaretní společné výrazivo). K zajímavostem uneXpect patří vedle nezařaditelnosti i to, kdo za tím vším stojí. Jsou tu tři vokální pěvci, stálá virtuozka na violu a především ChaotH, baskytarista krotící krásných devět strun. Dohromady to zní opravdu dobře, trochu jako když zapnete tři kapely - každou jiného žánru - v jednom pokoji a občas se melodické linky na chvíli sejdou. Kontrolovaný chaos.

Bodin

Evoken – Atra Mors (2012) ochutnávka   naše recenze

Tahle deska splňuje nejpřísnější kritéria, která jsou v žánru funeral doomu nepsaně daná. U Atra Mors strávím spousty času nejenom při večerních posleších. Album, které vás jen tak nepustí a navodí celkem zajímavé stavy. Ať již pozitivní či negativní. 95%

Svartidaudi – Flesh Cathedral (2012)  ochutnávka

Z chladného Islandu k nám dorazila čerstvě mrazivá nahrávka. Na tohle album jsem již čekal nějakou dobu, mé očekávání bylo naplněno a já si troufám říci, že mě Svartidaudi absolutně uhranuli. Velmi dobrý přímočarý nekompromisní black metal. 90%

All Hail of Yeti – All Hail of Yeti (2012) ochutnávka

Velmi příjemné překvapení mě čekalo s poslechem těchto Američanů. Našlápnutý, výborně poskládaný southern metal, i tak trošku ve western stylu. Opravdu si nenechte ujít. 80%

Dahlia’s Tear – Dreamsphere (2012) ochutnávka

Říká vám něco firma Cold Meat Industry? Posloucháte rádi dark ambient? Se švédskou kapelou Dahlia’s Tear jsem se poprvé setkal před pár lety a dodnes si je rád poslechnu. Žádné kytary, jen industrial, syntezátory a výborná atmosféra doprovází celé album Dreamsphere. Podzemní krypty.. řinčení řetězů a velmi podmanivý ženský zpěv. 90%

Hexvessel – No Holier Temple (2012) ochutnávka

Hexvessel letos vyrukovali s deskou, o které můžu říct, že mě naprosto dostala. Tolik skvělých melodií a nálad na jiných deskách všech žánrů stěží najdete. Mistr Khvost (Mat McNerney - ex-Dodheimsgard, Code) představuje své podání apokalyptického folku a jde mu to velmi dobře. Deska na dlouhé večery při svíčkách. 90%

Lyriel

Graveworm - (N)Utopia (2005)  ochutnávka

Bhut

Enter Shikari - A Flash Flood Of Colour (2012)  ochutnávka  naše recenze

Dost podstatných věcí, co se týče hudby jsem už zmínil v samotné recenzi. Teď se budu jen drobně opakovat v tom, že mi toto album skutečně dost chytlo a závislost na něm se pěstuje velmi snadno. Trocha svěžího vánku do mých zmučených uší je kladem nejen pro ně. Tato muzika ale dává ještě něco víc, než jen netradiční poslech. Pravé poselství je taktéž ukryto v samotných textech dotýkajících se nepříjemných stránek dnešní společnosti. Ne nadarmo pak obal desky zdobí varovný trojúhelník.
...if you stand for nothing, you will fall for anything...

Vital Remains - Dechristianize (2003)  ochutnávka

Miluju tenhle druh death metalu. Rouhačský, drsný a přesto řemeslný. Však také za tímto dílem, které mám osobně z celé tvorby této kapelky nejradši, nestojí žádní nováčci. Řev samotný obstaral Glen Benton, jehož projev se mi tady líbí více, než u jeho domovské kapely, kde si dopřává modulací. Ten jeho šíleně antikristickej hlas je potěcha pro uši. Divoké tempo s hromadou riffů a výborných melodií. Samopalné bicí neznající hranice. Takhle nějak si lze představovat zánik křesťanství ve vší kráse a síle. Ukázku nemůže tvořit nic jiného než smrtonosný titulní song...

Horna - Sanojesi Äärelle (2008)  ochutnávka

Není to zas tak hrozně dávno, ale přeci jen to nebylo včera, co finská Horna vydala svůj poslední zářez do diskografie. Psal se rok 2008 a na tu dobu měla scéna již dobře zvukově ošetřené nahrávky. Ovšem zarputilí blackeři se své patiny nevzdají. Horna nebyla výjimkou a tak se není čemu divit, když tahle deska zní tak nádherně zkresleně a hrubě. Odkazuje tak na staré milníky tohoto žánru. Úžasné strhující raw blackové skřehotání není ale jediným kladem tohoto počinu. Vyzdvihnout můžeme i jeho značnou délku a neotřepatelné riffování, tolik typické pro tento žánr. Krásná práce!

Portal - Swarth (2009)  ochutnávka

Nemocný death metal? Ztrápený, či chorý? Mor roznáší kol sebe a nervozita dopadá na sebe lepšího reikaře. Dílo sice není zcela převratné a dechberoucí, přesto si však zasluhuje přízviska neobyčejnosti. Je to těžkopádné, je to mrtvé a je to (dle mého soudu) načichlé black metalovými havranními ostatky. Jste-li z Austrálie, musíte něčím zaujmout, abyste se dostali dál než do Melbourne. Portal to dokázali nejen díky své osobité imidž. Zkuste schválně shlédnout podivnou fotogalerii na stránkách last.fm. Obskurní frontman, který skrývá svou tvář pod kukačkami, či Gandalfovým špičatým kloboukem vás jistě nenechají v klidu. Dáte-li toto expresionistické výrazivo dohromady s podivně znějícím death metalem, máte před sebou podobu dekadence samotné. Podobně nervní nahrávky mi vcelku lahodí a i přes nepřízeň spoluposluchačů se jim rád oddávám. Zkuste to také, budou-li mít z vás doma radost.

Blut Aus Nord - 777 (2011-12)  ochutnávka  naše recenze

Tady nejsem jednoznačně schopen vyzdvihnout jedno, nebo druhé, nebo třetí album z této osobité trilogie. Když necháte skladby volně navazovat na sebe dostanete se až do podivně galaktického transu. Zpočátku jste obráběni na velkém soustruhu za zvuku 777 - Sect(s). Později se vám dopřeje klinické hospitalizace a zvláštní péče v podobě prostředního dítka 777 - The Desanctification. A ku samému konci jste vysláni do vesmírné hloubky z níž zjevně návratu není - 777 - Cosmosophy. Album je vhodné slyšeti v klidu a vnímat každý okamžik a každou vteřinu. Vstřebávat každý tón kytar a jemné elektroniky, která chladí jak led. Tyto výlety jinam mě baví a mile rád se jim oddávám.