Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Radiohead - A Moon Shaped Pool (2016)  ochutnávka

Událost. Radost. Radiohead. Nová deska je zase trochu někde jinde, i když odkazy na minulost na ní jsou. U Radiohead snad ani nejde říct, že by se vyvíjeli, oni si prostě hrají a dělají muziku, s níž je mi příjemné trávit čas. Navíc pojem experiment u nich nabývá úplně jiného, jaksi přirozeného a samozřejmého významu. Žádné extravagance, žádné rvaní matky přes závit. S lehkostí, fantazií a s nebývalou grácií Radiohead ukazují, že jim to stále jde výborně.

// Garmfrost: Já si tu kapelu jednou poslechnu. Stále na jejich desky slyším chváleníčko, ovlivnili Anathemu a já je neslyšel. Když tady čtu reakce hnedle tří kolegů, jsem nalomen, zpola přesvědčen… Děkuji, pánové...

Pigs - Wronger (2015)  ochutnávka  naše recenze

Asi bych musel dlouho hledat, abych našel nějaký promáč, ke kterému bych se vracel častěji. Nejspíš nenašel. Pigs jsou lomozící kytarovka, maximálně upřímná a na nic si nehrající, kytarovka válcující každého, kdo není připraven. Zároveň ale hrají jednoduše a bez jakéhokoliv divadla kolem, kterým by tak jako mnoho jiných doháněli a spíš maskovali nedostatek talentu. Nic takového nepotřebují. Získali si mě.

Long Distance Calling - Trips (2016)  ochutnávka

Long Distance Calling jsou šikulky z Německa a novou deskou mají co dohánět. Ta minulá moc nedopadla a na jejich pražském koncertu k ní je s přehledem převálcovali předskakující Sólstafir, i když jim k tomu stačila tak desetina akordů. Trips je pokrok, to každopádně. Je to taky krok jinam, protože Long Distance Calling se z (téměř) čistě instrumentální kapely posouvají do jiných, tentokrát hodně zpívaných pozic. Minulé album to možná naznačovalo, ale aktuálně už je to bez diskuze. A zatím mám dojem, že si vedou dobře.

// Vic: Long Distance Calling poslouchám jen okrajově, ale i mě minulá deska děsně nudila a ta stávající mi zní přinejmenším nadějně. Je slyšet, že kapela popřemýšlela kudy dál.

Heiden - Na svůj příběh jsme sami (2015, LP 2016)  ochutnávka  naše recenze

Nemyslím si, že by poslední album Heiden bylo tím nejlepším, které složili. Možná i proto jsem to od jeho vydání s poslechem nepřeháněl, ale s dodatečným vydání edice na gramodesce se situace změnila v jeho prospěch. Už zdaleka nestíhám registrovat všechny vydávané domácí vinyly a nemám na to ani chuť, ale tahle deska svým provedením určitě bude patřit k těm, které lze řadit k nejlepším. Minimálně u mě tím tohle album znovu ožívá a získává další, velmi příjemný rozměr.

Hazydecay - Jewelz of Concrete (2004)  ochutnávka

Velká porce nostalgie, velká porce naivity, ale rozhodně i jedna z nejlepších domácích desek a kapel reagujících na zámořskou nu-metalovou módu. Hazydecay měli výhodu skutečného zpěváka, ale ta by sama o sobě na dobrou nahrávku nestačila, a tak museli přidat i hromadu hudebních nápadů a skladatelského umu. Což se podařilo. Dokonce mám dojem, že na dalších dvou deskách už to nikdy tak dobré nebylo.

Kromě uvedené pětice musím zmínit ještě novou desku nového projektu The Claypool Lennon Delirium, což je výsledek spolupráce mého oblíbeného podivína Lese Claypoola a Seana Lennona. Plným jménem Sean Taro Ono Lennon, takže snad netřeba připomínat, čí syn kterých rodičů to je. Ale stranou protekci, protože tohle album ji naprosto nepotřebuje. Teda pokud máte rádi podivnosti, hudební humor a neberete to celé (a hlavně sebe) tak strašně vážně. Těsně před uzávěrkou ozvěn jsme se taky začali oťukávat s novou Katatonií, od které si po předchozích zkušenostech mnoho neslibuju, ale třeba překvapí. Podobně panensky je na tom i druhá deska Turnerovy kapely Sumac, nový domácí projekt Kašpar Melichar a novinka Master’s Hammer, od které si toho slibuju ještě míň než od Katatonie. No ale stáhnul jsem si ji, takže aspoň vidíte, jaký jsem.

Vedle toho jsem během necelého měsíce stihl stáhnout, několikrát poslechnout, smazat a navždy opustit aktuální Devildriver, žánrově strašně svázané Tides From Nebula, nudící Se Delan a opětovně projet některé starší desky Queens of the Stone Age, které se hned po smazání digitálu objevily ve sbírce na kompaktu. Protože tohle do sbírky patří. A v neposlední řadě jsme si dali rande s novým Robem Zombiem, ale u něj to zatím vypadá na staré otřepané klišé o starých dobrých časech, které se ne a nevrací.

// Victimer

Radiohead - A Moon Shaped Pool (2016)  ochutnávka

K Radiohead jsem nikdy neměl tak blízko, jak bych možná sám chtěl. Objevil jsem je v době, kdy jsem nebyl schopen jim dát více šancí a poslechů. Moje škoda. Napravuji to až s přibývajícími léty, a tak má v tomto směru jejich novinka docela výsadní pozici. Baví mě se jí procházet a nořit se do zdánlivé záludnosti experimentů. Záludnosti a přitažlivosti. Nebo taky krásy, zkreslené a introvertní, ale je tam a je jí pořád dost. Nakolik je ale novinka opravdu povedená, to budu ochoten říci až o nějaký ten pátek později.

Immolation - Shadows In The Light (2007)  ochutnávka

Immolation mám ve svém death metalovém chlívku hned za vrátky, abych je měl pořád na očích. Ta temnota, to je to, co mě v jejich muzice nejvíc dostává. Je jednoduše v nich. Nikdy také nezapomenu na přátelský přístup Roberta Vigny v zákulisí jednoho ze starších Brutalů. Toho chlapíka to baví, a to je nade vše. Shadows In The Light má podivně zahuhlaný sound, který svého času hodně lidi nesneslo, ale mně se naopak hodně líbí.  

Godflesh - Hymns (2001)  ochutnávka

Klasika, která nikdy nezestárne. Prostě přišel vhodný čas dát si něco málo Godflesh a tentokrát tuhle kratochvíli obstaralo album Hymns. Mluvit něco dalšího je zbytečné, nic víc v tom není a Godflesh jsou zkrátka Godflesh.

Geryon - The Wound And The Bow (2016)  ochutnávka

Geryon tvoří rytmická sekce Krallice, takže na pohodovou muziku rychle zapomeňte. Připravte se na sonickou lavinu basů a bicích, žádné kytary a když už změny, tak elektronické a naprogramované. Jinak Geryon hrají stereotypně odcizený nesoulad parazitující na death metalu a nazývat jej můžeme jako avantgardní nebo klidně jazzový. Ve dnech, kdy jsem potřeboval vymýt mozek a restartovat celé vnímání, posloužili Geryon víc než dobře. Jinak bych se ale neodvažoval tvrdit, že jde o něco dechberoucího a nadstandardně kvalitního. Spíš naopak, je to vlastně dost otravné.

Katatonia - The Fall Of Hearts (2016)  ochutnávka

Pro začátek trochu mystifikace s rozčarováním, až pak radost a dobrý pocit. Katatonia se vrací s albem, kde je na můj vkus až příliš mnoho muziky. Se stopáží a některými songy “nad limit” je to trochu problém a podobně to vidí i kolega Garm… Dva, tři songy by šlo dát dolů a je klid. Jinak si ale myslím, že The Fall Of Hearts je deska, která kapelu aspoň trochu probouzí z podivné letargie, kam se posledními dvěma, třemi deskami dostala. Až jsem lámal hůl a ztrácel chuť o nějakých Katatonia vůbec přemýšlet. Novinka je směs hitové melancholie s pár prog prvky a trochu komplikovanějším cítěním některých skladeb. Původní nadšení opadlo (to je jen dobře) a dojem z alba se srovnal. Recenze je venku zrovna dnes.

Death In Vegas - Transmission (2016)  ochutnávka

Už je to pár let, co tihle elektro psychedelici prohlásili Elvise za mrtvého a i když pořád nepatří k mým úplným top favoritům, rád je mám. Novinka se objevila teprve před pár dny a poslechy se dají spočítat na prstech jedné ruky, ale dám tomu určitě víc času. A že by výhledově i recenzi? Možná jo...

New Order - Brotherhood (1986)  ochutnávka

V březnu to byli The Cure, v dubnu Joy Division, v květnu zase New Order. Pouhé logické vyústění situace, kdy sjíždím tyhle staré, post punkem a novoromantikou vonící alba a přecházím od jedné kapely ke druhé. Mám rád ten sound, celou tu osmdesátkovou vlnu a všechny tři kapely patří k tomu nejlepšímu, co tehdy vycházelo. Je v tom mix nostalgie a náklonnosti k rockové temnotě, je v tom kus malého Victimera :)

// Garmfrost: Jejda, to jsem už hooodně dlouho neslyšel a myslím, že nastal čas. Deska to byla náramná.

Ještě než celý květen odkvete, přidám k uvedené sedmičce “nejposlouchanějších” pár posledních postřehů. Dostal jsem se k novince Master’s Hammer, která je hodně elektronická a i když na mě juklo pár chytlavých věciček, celek příliš nepobírám, po pár skladbách mě to nudí. Ale uvidíme, uslyšíme… Párkrát jsem si dopřál vyklidněnou sólovku Tamáse Kátaie “Slower Structures” a je to hudba pro vybrané chvilky. Nothing special, ale když se člověk trochu zhoupne v polospánku, začíná to učinkovat. Robert Zombík je nudnej cirkusák, novinka to jen potvrzuje. Sám sobě zombíkem, sám v sobě zlodějem. Na kole ale super, tam není čas řešit chytrosti :). Pet Shop Boys jsou nejstarší tanečníci na světě, ale prý je to Super, říkají. Prokousávám se novinkami Germ a Wormfood a Ihsahn je prostě a jednoduše vysoko nad všemi zmíněnými, Arktis. je zase třída. A ještě než to fakt všechno odkvetlo, tak Ruadek poslal fajn tip k rozjímání, jazz-ambientík Manet z Norska. Tak rozjímám. Někdy.

// Bhut

Kiss - Carnival Of Souls (1997)  ochutnávka

Ačkoliv od téhle kapely mám absolutně nejradši desku Psycho Circus, tuhle nahrávku můžu taky. Pochází totiž z období, kdy byla manéž odlíčena a pánové se do bookletu nebáli vyfotit v civilu. Jako jedna z mála desek tak v diskografii působí trochu jinak, což se zároveň promítlo i do hudební náplně. Muzika totiž není postavená na halekavých refrén pro vyprodaný stadion, ale vyloženě pluje příjemným hard rockem. Třeba taková věc jako Jungle mi přijde hodně nad věcí. A nebýt typického Stanleyho vokálu (potažmo Simmonsovo) tak hned úvodní Rain bych do repertoáru Kiss snad ani nehádal.  

Umbrtka - Kovový háj (2010)  ochutnávka

Nejuvolněnější prachmatická přednáška. Romance na špínu, na lásku, na Iva. Album které ve mne pořád vzbuzuje zvláštní pocity úsměvů a příjemného mrazení zároveň. Věrnost jsem přísahal už dávno, proto se tu a tam vracím k jednotlivým monolitům rozsáhlé diskografie. Jak cihla k cihle sedá… a šedá.

Tisíc let od ráje - Gaia (2002)  ochutnávka

Jedna z kapel, která studiovou aktivitou zrovna neoplývá i přes fakt, že její nahrávky jsou skvostné. Gaia uhrane už samotným obalem, dále pak tarotovým bookletem a hlavně výjimečnou muzikou. Hitovky jako The Devil nebo The Lovers mám nesmazatelně vryty do paměti. Nejinak tomu je i s věcí jménem The Priestess, kterou vyloženě zbožňuji nade vše. Škoda, že kapela dělá z koncertu až zbytečně velké divadlo, ve kterém pak zaniká jinak výborně složená muzika. No, už bych to chtělo nějakého nástupce desky Waves.

Skitliv - Skandinavisk Misantropi (2009)  ochutnávka

Tu a tam tuhle tryznu provětrám. Těžko popisovat, to se musí slyšet. Nemocný black metal, co víc k tomu říct...

Dark Gamballe - Robotory (2000)  ochutnávka

Dark Gamballe mám rád a nakazil jsem tím i paní Bhutovou. Oba tak rádi posloucháme alba těsně po přerodu Dark na Dark Gamballe, mezi nimiž se skví i nedostižná Merizo Nanen. Ovšem Robotory je úchvatné dílo, které u nás, řekl bych, nemá obdoby. Prostě pecka.

Jak vidno, novinek nebylo zas tolik. Ovšem zdání klame, protože se plně věnuji poctivému poslechu nových nahrávek, abych na část z nich mohl psát recenze apod. Mezitím je prostě zdravé si dopřát osvědčené desky, jako jsou některé z výše zmíněných (a samozřejmě mnohé další). Smutné je, že je 21. května na infarkt zemřel bubeník Nick Menza. Událost poněkud metalovým světem nepovšimnuta, na rozdíl od úmrtí Prince, kterého jsem v životě neposlouchal. Stejně jako Bowieho… Smrt je prostě všude a nevybírá si, je to přirozená věc, ačkoliv občas přichází nepozvána a především nečekána. A kdo, že to ten Nick je? Inu, památku jsem uctil poslechem výborné desky Countdown To Extinction, kde se ukrývá metalová hymna Symphony Of Destruction. Řeč je o Megadeth samozřejmě. Své uši dále směřuji k diskografii Jucifer a zároveň se moc a moc těším na jejich koncert. Zakotvil jsem zejména u desky L’Autrichienne a vyloženě se zamiloval do zpěvačky. Ten koncert bude jistě boží, a i kdyby stál za prd, tak vidět Amber Valentine mi bude stačit. Další poslechy míří ke kořenům punku Plasmatics, k okultním hrátkám Aluk Todolo a další věcem, o kterých si třeba něco povíme v příštích ozvěnách ;)

// Garmfrost

Plebeian Grandstand - False Highs, True Lows (2016)  ochutnávka  naše recenze

Nebudu se znova rozkecávat o velkoleposti tohoto díla. Jsem deskou nadšený každý měsíc víc. Dokonce i od napsání recenze mě plebejci dostali zase o fous víc. Jeden z vrcholů letošního mazecu je zde.

Paradise Lost - Tragic Idol (2012)  ochutnávka   naše recenze

Když jsem na Tragic Idol psal recenzi, tušil jsem, že se můj náhled bude vyvíjet. Dnes je tomu tak, že díky retro šedivosti The Plague Within (z kraje jsem byl kupodivu z TPW nadšený) poznávám nádheru Tragic Idol. Deska má vše podstatné, co dělá (dělalo) Paradise Lost kapelou výjimečnou, nezařaditelnou. Tedy podmanivé melodie, silná atmosféra a úžasné kytarové vyhrávky vs emocionální sóla. Z Tragic Idol se nakonec vyklubala nejsilnější sbírka od dob One Second. Doufám, že The Plague Within byl jen úlet a Paradise Lost nás zase překvapí.

// Jirka D.: Tuhle desku nemám rád. Asi proto, že jsem utratil kačky za vinyl a ten hraje vyloženě tragicky. Jasně, Paradise Lost v tom jsou nevinně, ale Kristus pán byl taky nevinnej, a taky ho ukřižovali. Od dob One Second beru nejvíc Symbol of Life, vůči níž je Tragic Idol jen rutinní sbírka písniček ve stylu Paradise Lost.

// Mirek M.: Tady musím souhlasit s Jirkou, tohle album řadím v rámci diskografie Paradise Lost mezi ta horší… Nepříliš záživný extrakt jejich tvorby bez výraznějších nápadů a jakéhokoliv přesahu…

// Garmfrost: Symbol of Life jsem bral leta letoucí s Believe in Nothing jako dvojici nicmocek a až v posledních letech jsem Symbolu přišel na chuť a užívám si tu popovou tvrdou modernu. Halt, Paradise Lost má každej rád jinak a pro něco jinýho. I přes různé výkyvy se stále jedná o moji srdcovou kapelu, doprovázející celý můj život :)

Insomnium - Shadows of the Dying Sun (2014)  ochutnávka   naše recenze

I zde platí, že roky dodaly Shadows… punc atmosférické bomby, kterou jsem při psaní recenze necítil, nevnímal. Až po delším čase při zakoupení cd a při pročítání textů, prohlížení úžasných fotek, vyzní Shadows… v poněkud silnější formě. Za pár měsíců vychází deska nová, jednu dlouhou píseň obsahující, tak uvidíme, jestli na její ocenění budu muset čekat zase nějaký čas nebo mě to práskne přes tlamu hned.

Grave Miasma - Endless Pilgrimage EP (2016)  ochutnávka

Většinou se z prvotního nadšení hned proberu a vystřídá ho střízlivění. Grave Miasma mě prodchli celou duši a čerte div se, mini album roste dál. Tohle je pecka, pánové a dámy. Více v recenzi, kterou očekávejte v příštích týdnech…

Katatonia - The Fall Of Hearts (2016)  ochutnávka

Proč zde opakovat, co už na mě práskl strejda Vic. Ano, zkrátit album o pár vatoidních uspávaček je to deska jako víno. Odlehčená ve své melancholii, jednoduchá v celé progové chytrosti… Rovněž musím pochválit neustále se zlepšujícího Jonáše. Jonáši, zpíváš suprově! :)

V posledních dnech se mi do pracek a následně ušisek dostaly zajímavé skvosty. Behexen natočili VYNIKAJÍCÍ démonickou rubanici se švédským ocasem. Mlsám nové ep Gorguts, překvapili Centinex (to je panečku divočina) a užívám si nové hrobařiny od Phobocosm nebo výborného promíčka z dílny Lavadome Productions - Dominhate. Taktéž Throane z Francie přináší zle atmosférický pohled na svět. Pak že se neurodilo.

// Ruadek

Cœur - Horizons (2O16)  ochutnávka

Čistě instrumentální balanc na hraně metalu a rocku, hodně atmosférická záležitost, hodně melodická, návyková. Chvíli smršť dovádivé konverzace hlukových stěn šlapák/kytara a sekundu potom tiché drhnutí jedné struny na efektu. Levi Miah boduje.

Thievery Corporation - Saudade (2014)  ochutnávka

Washingtonské duo pionýrů na tripu, které se rádo otírá od tanečních rytmů po reggae a jejich poslední počin s úžasným počtem hostí. Přepestrý seznam latino-jazzových písní, bosa-novy a chill-outu pro klidné odpoledne a silnou kávu s kapkou smetany.

// Mirek M.: Thievery Corporation jsou moje velká srdcovka, ale poslední desku jsem moc nezkousl. Přijde mi oproti těm ostatním trochu jednotvárná a unavená. Předchozí řadovka “Culture of Fear” mě bavila mnohem víc...

In Progress - North Atlantic Echoes (2014)  ochutnávka

Pokud vám chybí další řadovka OSI, sáhněte po In Progress. Nejsou tam ty dravé kytary, ale je tam ten strojový chlad a vymazlený zvukový / atmosférický bonus navíc. A vlastně nejsme tak daleko od OSI ani Chroma Key, slovutný Kevin Moore se na desce přímo podílel, částečně ji nazpíval a podílel se na programmingu desky. Hodně pěkná věc.

Keosz - Be Left to Oneself (2016)  ochutnávka

Opět Keosz a tentokrát rovnou pod luxusním labelem Cryo Chamber, tedy jedním z těch nejlepších labelů temného ambientu v Evropě. Be Left to Oneself je po delší době opět ambientní kus, experiment s future-garage samply je pryč a nálady se protahují do velkolepých ploch. Čekejte recenzi a především rozhovor s tímto mladým umělcem ze Slovenska, který vyjde v nejbližší době.

Far From Your Sun - In the beginning​.​.​. was the emotion (2016)  ochutnávka

Nářezovou deskou se může stát i ta, která zpočátku nehlučí a neběsní do všech stran. Far From Your Sun jsou takovou kapelou, která se vyžívá v kytarových harmoniích, hutném spodku a s dostatkem prostoru pro expresivní hlasový projev. Žrádlo.

Nejen v květnu poslouchám doslova tuny jazzu a především blues a kvalitní “black music” z ulic, kde tento fenomén rytmů vznikal. Vedle toho jsem ale měl čas na nového Ihsahna, který potěšil, nové Crematory (co se zvrhli už v naprostý germánský pop) a mnoho ambientu a post-rockových projektů, které vznikají i zanikají jako houby po dešti.

// Sarapis

Sus Scrofa - Sinistra Silva (2016)   ochutnávka

Zvláštní objekt, tihle Francouzi. V 90. letech vyplivli dvě dema, aby to následně zabalili. Dlouhá léta pak členové tohoto souboru realizovali svoje středověké choutky ve Stille Volk a k životu to stačilo. Asi jen oni sami ví, proč se Sus Scrofa po dvaceti letech probudila znovu k životu, ale věřím, že odvěký princip o nerezavějících starých láskách zabodoval i v tomto případě. A je to dobře, jinak bych o Sus Scrofa asi nezavadil.“Pyrenejský pagan metal” je sice zvláštní škatulka, Sus Scrofa ale zas tak exoticky neznějí. Odmyslete si geografické okolnosti a třeba taková Negura Bunget najednou nebude tak daleko. Tato nahrávka je kraťounká a je to i její přednost. Nicméně ocenil bych, kdyby Sus Scrofa v brzké době přišla s něčím obsáhlejším. 

Metal Church - XI (2016)  ochutnávka

Velký návrat se stal skutečností, Mike Howe opět v řadách Metal Church. Společně s Davidem Waynem (R.I.P.) jediný vhodný adept na post zpěváka této kapely, řekl bych. Hudební materiál, to je však úplně jiná věc. Myslím, že Metal Church v posledních letech neměli problém napsat dobrý song, spíš jim chyběl charismatický frontman. Toho nyní mají, nic by tedy nemělo bránit v návratu mezi elitu. Jsem však zatím na vážkách. Možná to jsou jen přemrštěná očekávání, ale nahrávka se nezdá být tak silnou, jak bychom si přáli. V epických chvilkách (např. "Signal Path") je trefa do černého blízko, v jednoduchých popěvcích á la "Killing Your Time" tomu tak ale není. Mike Howe je v parádní formě, ale spoléhat se jen na zpěv prostě nejde. Bude to chtít ještě bližší ohledání...

Old Man’s Child - In Defiance of Existence (2003)  ochutnávka

Kdysi jsem toto album protáčel hodně, ted jsem na ně narazil náhodou a překvapilo mě, že má pořád co nabídnout. Ne že by Galderova družina plodila alba prchavé kvality, to vůbec ne, ale na tomto albu se střílelo možná až příliš blízko rezidence Dimmu Borgir, navíc ryze moderní "průzračná" produkce přiblížila nahrávku do nevyzpytatelných vod sterility. Nejhorší scénář se však nevyplnil, "In Defiance of Existence" je pořád sympatická flákota klávesami navoněného metalu, kterou úžasným způsobem žene kupředu Nick Barker. Následující alba mně už nějak unikla, ale minimálně do roku 2003 byli Old Man’s Child sázkou na jistotu.

// Bhut: Safra, tohle je teda archeologie :D Marně vzpomínám, kdy jsem to slyšel naposled, to už bude snad pět let?! K dítěti starého pána jsem svého času choval úctu, dneska bych mu už za ledacos nafackoval, ale pořád to mělo vliv na nějaké období mého vkusu. Takže mi to vlastně nevadí. No, musím to zas protočit :)

// Bodin

Bloody Obsession - Steel Messengers of War (2016)  ochutnávka

Severomoravští Bloody Obsession nejsou na domácí scéně žádnými nováčci a jejich členové už mají už za sebou účinkování v různých kapelách jako G.O.R.E. či Inferno. S aktuálním albem, které vyšlo v květnu trávím dostatek času, abych si udělal vlastní názor na jejich podání staré deathmetalové školy. Album Steel Messengers of War nenabízí na scéně nic, co by se ještě nedalo slyšet, to však neznamená, že by nahrávka byla zlá, to vůbec ne. Celé album je ve stylu našlápnutého death metalu s výbornými kytarovými vyhrávky a nakopává nekompromisně zadnici. Trošku zamrzí ne příliš vyvážený zvuk nahrávky. Vše je ale odčiněno poctivou prací všech členů, z nichž je cítít odhodlanost dát nahrávce ten správný život.

Camel of Doom - Terrestrial (2016)   ochutnávka

Mé první seznámení s touto anglickou bandou a hned velké potěšení. Camel of Doom předvádějí na aktuální desce Terrestrial parádní doometalovou jízdu s výborným zvukem a citem pro skladby. Velký podíl má určitě i Greg Chandler, který desku namasteroval a dodal jí tu pravou tvář.

Svartelder - Pyres (2016)   ochutnávka

Norsko! Dva členové oživlých In the Woods… si odskočili povyrazit do blackmetalových vod a jde jim to naprosto parádně. Přímočará a nabušená porce kvalitní hudby.

Sophia - Unclean (2016)   ochutnávka

Projekt Petera Bjärgrä (Arcana) nabízí na očekávané novince slušnou porci industriálně zavánějícího dark ambientu s uzemňující a těžkou postapokalyptickou zvukovou kulisou. Hudba na dlouhé večery.

OnuS - Proslambanomenos (2016)   ochutnávka

Peter Bjärgrö má prsty i v tomto projektu společně s jistým Sal-Ocinem. Onus je silně načichlý atmosférou ne nepodobnou kapely Arcana.

// Mirek M.

Ihsahn - Arktis (2016)  ochutnávka    naše recenze

S novinkou norského vizionáře Ihsahna jsem měl zpočátku trochu problém. Zejména kvůli heavy metalovému odéru, který se občas vynoří na povrch, ale nakonec musím uznat, že jde opět o geniální dílo a vše do sebe skvěle zapadá. “Arktis” jsem si zamiloval stejně jako předchozí počiny a na tvrdé scéně jde zatím z mého pohledu o jasného kandidáta na desku roku.

// Garmfrost: Počáteční nadšení vystřídalo pokrčení ramen a jde se dál. Myslel jsem, že mě Arktis bude bavit dýl.

In Mourning - Afterglow (2016)  ochutnávka   naše recenze

Nové album In Mourning zatím úplně nesplňuje moje očekávání. Ač se mi poslouchá příjemně, nenalézám zde tak zajímavé nápady a strhující pasáže jako na těch předchozích. Nejde samozřejmě o žádný propadák a skvělé muzikantské výkony a cit pro atmosféru mnohé zachraňují. Od kapely takového formátu jsem ale přece jen čekal trochu víc...

// Garmfrost: Já to mám oproti ostatním naopak. Dřív se mi hudba In Mourning nijak zvlášť nelíbila a až letos mohu s klidným svědomím říct, že mi sedí a že si asi koupím cédo :)

Radiohead - A Moon Shaped Pool (2016)  ochutnávka

Radiohead miluji už od puberty a považuji je za jednu z nejzásadnějších kapel svého hudebního dospívání. Nejvýše stavím trojlístek alb “OK Computer”, “Kid A” a “Amnesiac”, které se vymykaly kytarovému zvuku ostatních počinů, proto mě novinka nesmírně potěšila. Jde v podstatě o návrat k této experimentální éře a nesmírně silný, pohlcující a podmanivý hudební zážitek. Tohle jsou Radiohead přesně tak, jak je miluji nejvíc.

Santana - IV (2016)  ochutnávka

Carlos Santana si zažil nejhvězdnější chvilky na přelomu 60. a 70. let, kdy jeho kariéru nakoplo i bravurní vystoupení na Woodstocku. Během sedmé dekády ale prakticky rozpustil svou nejlepší sestavu a kvalita jeho alb začala mít sestupnou tendenci. Dnešní doba ale naštěstí přeje velkým hudebním návratům, takže letos konečně po letech došlo i k reunionu velké části tehdejšího složení, které se podílelo na nejslavnější éře a nejlepších deskách. Jasně, je to retro jako prase, Santana se zkrátka podobně jako třeba Black Sabbath vrátil ke svým kořenům. Ale hudebně jde rozhodně o to nejlepší, co za poslední čtyři dekády zplodil...

Side Liner & Aviron - Out of Town (2016)  ochutnávka

Přiznám se bez okolků, že tohle album jsem si stáhl úplně na “blind”, protože jsem měl chuť na nějakou elektronickou hudbu a navíc se mi líbil obal. Posléze jsem zjistil, že jde o společný počin dvou řeckých hudebníků a je to zřejmě i první vzájemná kooperace. A musím říct, že jejich nápaditý atmosférický mix ambientu, chilloutu, psytrance a dalších elektronických odnoží mě zcela pohltil. Příjemný překvápko!