Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pár let starý debut finského kvarteta je zahraný svěže a energicky. Obsahuje patos emíčkových melodií, hardcorový tah na branku a taky trochu punkové neurvalosti. Na to, že jde o první zářez do pažby, jedná se o slušný výkon hodný podpory a pozornosti. Pětice skladeb v délce něco málo přes dvacet minut představuje slušné vnadidlo na to, co přijde dál.

Nahrávalo se ve studiu Tonehaven Recording Studio, což je prostor v jehož výbavě je i Tom Brooke, známý ze zaniklé kapely Khuda a stále aktivního dua NYOS. Zvuk nahrávky stojí na poctivých základech a ze skladeb je to dobře slyšet. Dynamické kompozice se nebojí častého střídání proudu emocí. Jsou rychlé i pomalé, z nuly do plných řadí bez zaváhání a celkem nečekaně si u příležitosti titulní skladby Polku dobře rozumí i s nekompromisními blastbeaty.

Plnotučný zvuk dobře smíchaných nástrojů lichotí všem partům a dává vyniknout nejen kompozici, ale i charakteru použitých nástrojů. Polku je primárně kytarové album a jeho výraz definuje osobitý zvuk single-coil snímačů, které jsou typickým arzenálem pro daný žánr. Skladby kladou důraz na melodičnost, která spolehlivě zasekne háček a probudí zájem. Texty v rodném jazyce jsou vítaným zpestřením a je skoro jedno, že člověk nerozumí jedinému slovu. Rozhodující je energie, kterou spojení hudby s hlasem vytváří.

Hudební složka za mě funguje celkem vzato bez problémů. Zpěv (čti screamo) je na můj vkus trochu toporný a kontrastní, takže lehce trčí ven. Studiový výkon je v tomto případě slibný a je-li etalonem i v podmínkách živého hraní, tak hurá. A kdyby náhodou ne, tak jak se říká: „nějaká ta nota může padnout pod pult, ale hlavně neztratit tempo a rytmus.“ Obojího má kapela na rozdávání, tak nezbývá než se těšit na novou řadovou desku, která by vzhledem k nedávno vydanému singlu Tuulen Mukaan (2023) měla být na dosah.