Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Náhled na Mastodon má nejspíš každý nastavený podle toho, v jaký moment tuhle kapelu zachytil. Asi jinak se na ně bude dívat někdo, kdo s nimi začínal u desek Leviathan (2004), Blood Mountain (2006) a vrcholil společně s Crack The Sky (2009), a jiný přístup bude mít ten, kdo svou zkušenost zahájil společně s The Hunter (2011) a pak pokračoval výletem kolem slunce a s písečným císařem. Byť z následujícího textu asi bude docela dobře zřejmé, kde leží těžiště mých osobních priorit, přece jen bych se nerad uchyloval k jednoduchému hodnocení „lepší před x horší po“, případně naopak. Mastodon a jejich vývoj v čase je poměrně unikátní příběh, který dle mého nelze soudit prostým černo-bílým přístupem a když si člověk uvědomí, co všechno tahle kapela zvládla za 22 let svého fungování, není na místě nic jiného než uznání a pokora.

V pořadí osmé album Hushed and Grim vyšlo loni v říjnu a pomalu mu táhne na jeden rok, což se může zdát příliš dlouhá doba na to se o něm vyjadřovat, ale v tomto případě jsem si to protáhl zcela záměrně. Tehdy na podzim jsem si ho pouštěl hodně, ale na chuť v tom smyslu, že by nabízelo nějaké vyloženě labužnické hudební hody, jsem mu přijít nedokázal. Dal jsem čas jemu i sobě, uložil ho k ledu, hlavu přemazal dalším kvantem nové i staré muziky a aktuálně se k němu vrátil. A nic. Tedy alespoň nic velkolepého.

Mastodon podle toho, jak je slyším já, pokračují dál ve zjednodušování své hudby, dál rozevírají náruč mnohem širší základně fanoušků, jsou čitelnější, písničkovější, víc rockoví než metaloví a jestli se ještě ze setrvačnosti u jejich žánru uvádí přívlastek progresivní, myslím, že je na čase ho odstranit. Na jednu stranu to může vypadat jako kritika, ale na stranu druhou to může (a možná musí) být zcela přirozený vývoj a směr, jehož základy položila deska The Hunter a ty další jej dál prohlubovaly a rozvíjely. Nutno dodat, že i rockovější polohu Mastodon zvládali skvěle a s nadhledem, s jejich typickou samozřejmostí propojující složitost s hravostí, s přirozenou melodičností na podkladě složité rytmiky a skvělé souhry obou kytar.

V podstatě to samé by se dalo napsat o aktuální desce, která používá všechny známé a vyzkoušené zbraně a od prvních vteřin z nich pálí ostrými hlava nehlava. Úžasně chaotické bicí, kytary na steroidech a přitom celek vypadá jako jednoduchá písnička o životě. V tomhle jsou Mastodon skvělí a patří k malé menšině kapel, které dokáží technicky vytříbenou hrou nezastínit jasnou a uchopitelnou hudební myšlenku a tu pak prodat dál. Kdo chce, může v tom hledat pouze skvěle napsaný song pro oddech a může být nadmíru spokojen. A kdo chce víc, může jít do hloubky a začít rozebírat. Příležitostí najde dost.

Jenže vedle toho, že Mastodon naprosto přirozeně ctí svoje vlastní kořeny a suverénně servírují nápadité hudební a instrumentační menu, na mnoha místech z toho menu odstraňují nejzajímavější ingredience a celek zjednodušují na oběd o dvou chodech. Jednoduché zpěvné pasáže s poněkud triviální hudební myšlenkou (Skeleton of Splendor) nabývají na stále větší intenzitě a jeden by mohl nabýt pocitu, že jich je místy až příliš. Začátek desky tomuto přístupu zdatně odolává, ale i tak už ve skladbě The Crux lze najít pasáže, které ukazují Mastodon zjednodušené do rozměru unylého love-songu. Není to přes míru, zavčas se zase zvedne vítr a opře se do plachet energií nadopované skladby, a kdyby zůstalo jen u jednoho dvou případů, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Jenže nezůstane.

Mastodon mnohem víc sází na přístupnost a snadnou vstřebatelnost, na jasnou formu sdělení a to, že pod tím schovávají obrovský kus práce, se oceňuje se z pohledu fanouška Crack the Sky stále složitěji. Sickle and Peace je skladba kostrbatá a v závěru nezáživná, Teardrinker až příliš vlezlá a závěr desky neukočírovaný a dlouhý až hanba. Při bližším pohledu se na desce až příliš mnoho času cílí na první signální a to, že by jiné kapely za něco podobného upsaly duši ďáblu, v případě Mastodon není polehčující okolnost. Samozřejmě nelze neslyšet, že i v těch nejvlezlejších pasážích je pořád nadopována obrovská spousta hudebních nápadů, ale přes všechnu skladatelskou samozřejmost se člověk neumí ubránit pocitu, že Mastodon podlézají až příliš. A že až příliš natahují samotnou desku, která při svém hracím čase dokáže solidně unavit.

Ke zvuku desky se vyjádřím jen stručně - nahrávku jsem si nekoupil a poslouchal ji pouze přes počítač na sluchátka, což je do jisté míry limitující, ale současně jsem přesvědčen o tom, že pořízením originálního nosiče jakéhokoliv formátu se na tom moc nezmění. Zvuk je jedním slovem napresovaný. Soustředěně se poslouchá těžko a naprosto přesně jej vystihuje pasáž z textu druhé skladby – I feel the pressure, protože přesně tak se celý poslech cítím. Na čtyři týpky je výsledek neskutečný tlak a vydržet jej celých 86 minut (sic!) je úkol pro mnohem odolnější posluchače, než jsem já. Netvrdím, že v minulosti Mastodon tomu někdy bylo líp (nebylo), stejně tak netvrdím, že je to úplná tragédie (od toho máme Baroness), ale jsem přesvědčen o tom, že prostoru pro zlepšení je strašně moc. Vzhledem k tomu, jak se v poslední době alespoň mírně začínají věci ohledně dynamiky zvuku posouvat k lepšímu, mají Mastodon hodně co dohánět.