Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abbey Ov Thelema - A Fragment Ov The Great Work

Abbey Ov ThelemaA Fragment Ov The Great Work

Sorgh2.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC, 2 x 40 W
VERDIKT: Na desku ze skoro domácích luhů je to originální a povedené dílko. Majitelům značky Abbey Ov Thelema se povedlo skloubit prvky různých žánrů v jeden zvláštní celek, kde se navzájem podporují a neškodí si. Vyvstala tu atmosféra, kterou jsem ještě neměl možnost slyšet a proto mám z poslechu tak silný dojem. Vidím zde ještě dlouhou cestu, na které je třeba dopilovat detaily, bylo by zhovadilé tvrdit, že kapela je na vrcholu, ale důležité je, že ta cesta tu je a lze se po ní ubírat. Jen ať se klikatí dlouho, přeji si.

Velmi zajímavý a vcelku originální výtvor se mi dostal do pracek počátkem listopadu. Dušičky už byly minulostí, světlo svíček pohaslo a hřbitovy se zase na rok vylidnily. Stesky utichly a já se vrhnul na poznávání nových a u nás neznámých produktů. Jedna taková deska mi poskytla svěží vzrušení před příchodem prvního sněhu, dědy Mikuláše a posléze nedochůdčete Ježíška.

 

Ležíce na stole, od počátku přitahuje moji pozornost, ani kafe si nestačím uvařit. Snad svítí nebo co? Musím ji vzít do ruky. Obal je vskutku neobvyklý, krásný. Tak nevšední jako obraz, které neznámý umělec s hlavou v oblacích stvořil pro klid vlastní duše či vykoupení. Dílo působí svojí spirálovitou kompozicí a jasnými barvami vkusně a tajemně. Kdo jsou ty hemžící se ženy na točitém schodišti, kam směřují ty stoupající, kam ty sestupující? Ta dítka jsou jejich? Co je to za tajemnou rudou báň rozprostírající se nad hvězdnou oblohou? Mnoho otázek hned zkraje, to je výzva jako pes.

 

Když se mi podařilo rozluštit logo, u čehož jsem vypotřeboval na 80 procent zraku a logiky, stále jsem byl na začátku. Abbey Ov Thelema, to jméno vonělo neznámem, dálkami a Středozemním mořem. Kapela tohoto zvláštního jména ovšem pochází z bližšího než blízkého východu, z podhůří Kremnických vrchů, ze Zvolena. Založena seňorem Delgrastem roku 2009, který tvorbu směřoval k darkmetalu a ambientu, avšak po příchodu jeho komplice z kapely Nevaloth pana Vilozofa došlo ke změně kurzu na experimentálně pojatý black.

 

Tento fakt se stává zřejmou realitou hned po zapnutí aparatury. A vzápětí mě napadá, jestli někdy někdo vyslovil termín technický black. Spíš ne, ale pokud ano, já bych tam Abbey Ov Thelema směle zařadil. Místy až žasnu nad technickým pojetím hry, složitost je zde téma, o kterém se můžeme delší dobu bavit.

 

Inspirací je na desce slyšet povíce, krom již zmíněných technických složitostí jsou výrazným prvkem klávesové kejkle, které tu připomínají lepší doby symfonického blacku, jinde provokují posluchačovu fantazii avantgardním odérem a zkouší jeho trpělivost. Mnohdy se jen v jedné skladbě vystřídá několik směrů, kdy se klávesový black transformuje až k temně ambientní elektronice. Velmi zvláštní. Ať či onak, spolu s elektronickým programingem jsou dominantním prvkem vévodícím celé nahrávce a pokaždé se mistrně dokáží vetřít  do přízně kytar. Zmíněný ambient je dalším poměrně výrazným prvkem alba. Místy si hraje na vlastním písečku, tvoří jemnou atmosféru tolik potřebnou k vydýchání rychlých kytarových riffů, které se hlásí o svoji vůdčí pozici, jinde jen podkresluje a dotváří hrubou kresbu. Líbí se mi, že duo DelgrastNevaloth vše činí nenásilně a jednotlivé prvky zapadají do promyšlené koláže. Z osmi skladeb zabírajících necelých 45 minut mě asi nejvíce zasáhli ty, kde je black ředěn právě ambientem

 

Určitě by se našlo i zepár negativních postřehů, které původní nadšení drobátko zchladí. Některé skladby jsou příliš dlouhé, nastavované klavírními party, u kterých mi chybí jasný smysl. Je to případ čtvrté Black Absint Drunk While Analyzing The Writings Ov Nietzsche, která je slušným melodiblackem, avšak skoro tři minuty klavírních orgií ze zhruba sedmiminutové skladby jsou trochu moc. Mnoho melodických prvků je příliš líbivých až naivních a bojím se brzkého oposlouchání. Zatím je ale mám zaryté v mozku a preludují mi před spaním. Taky nazvučení kytar mi ne všude sedí, místy je zvuk hluchý, za mlhou, v kontrastu k pasážím, kdy struny vše trhají na cucky. Ale to vše jsou mouchy, které usednou a zase uletí. Někomu vadit nebudou a z globálního pohledu je album stále dobré.

 

Jednou z nejsilnějších věcí je sedmá skladba nazvaná The Day Ov Hadit, která má k metalu paradoxně nejdál. Black byl odložen a Abbey Ov Thelema odkrývají roušku melancholického rocku. Silná a vyklidněná melodie, ve které se snad zrcadlí odlesk bývalé slávy jednoho okultního sdružení sídlícího v malém domku na Sicílii, po němž skupina nese jméno. Nádherná záležitost, tak odlišná od všeho předchozího, u které bych v klidu skončil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky