Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Acédia - Fracture

AcédiaFracture

Garmfrost24.11.2022
Zdroj: CD, 6-panelový digipak / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Zvuková i myšlenková urputnost v technicky laděném odění.

Kanadská blacková scéna a hlavně ta z Quebecu si už dávno vydobyla neotřesitelnou pozici a kapely soustředící se pod křídly labelu Sepulchral Productions v čele s Forteresse nebo Monarque sklízí oprávněná uznání přes dvě dekády. Je jasné, že ne každá kapela či projekt z tamního rajónu musí nutně být stejně geniální jako zmíněné legendy. Zatím netuším, do jaké škatulky zařadím relativně nové jméno Acédia. Nové jméno píšu s výhradou, přece jen kapela hraje nějakých jedenáct let a na kontě má tři nahrávky. Doposud mě jsem o ni nezavadil a zřejmě by se na tomhle faktu nezměnilo nic, nebýt zásilky s promo CDs z našeho dobře známého francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions, které Acédia v současnosti zastupuje.

 

acédia

 

Stylově se Acédia na třetím počinu s názvem Fracture pohybují v mezích technického blacku, který posluchači nevyjeví svá kouzla na první ani druhou dobrou. Zřejmě si při prvním seznámení všimnete zejména luxusního digipaku s nepřehlednou grafikou. Většinu zarazí nepřístupnost a chlad nahrávky a ona nepřehledná grafika podle mě skvěle vystihuje muziku samotnou. I ta je zvláštním způsobem nepřehledná. Trojice velice zdatných instrumentalistů rozhodně nehodlá lákat náhodného posluchače na pozlátka v podobě líbivých melodií nebo jímavé atmosféry. Není snadné dostat se na kobylku skladbám ani desce samotné a z jejího poslechu vás mohou bolet uši. Nepozornému bude všechno splývat, tóny budou kolem něj zdánlivě poletovat, až si bude připadat, jako v příběhu o nás bez nás.

 

Fracture má alespoň příjemnou stopáž. Čtyřicet minut je na takovou torturu tak akorát. Při poslechu jsem si občas vzpomněl na podobnou neplechu od Plebeian Grandstand. Tedy žádná sranda pro průměrného metloše. Oproti Plebejcům jsou Acédia stylově vyhraněnější a krapet přístupnější. Šest středně dlouhých sypanic je nařváno ve francouzštině, což mě nepřekvapuje, leč ničemu nerozumím. Já si samozřejmě coby jedinec zvědavý jak opice texty přeložil, přičemž jsem si musel namáhat hlavu stejně jako při poslechu hudby.

 

vůli pohnout se a nic nedokázat

spotřebuje podněcující jiskru vlastním dokončením.

hluk generovaný tímto obklopujícím instinktem

činí ticho nezdolným.

(Brûlure du temps)

 

 

Původně jsem měl sto chutí desku odsoudit, protože jsem opravdu nechytal. Jak však Fracture poslouchám dál, je mi jasné, že se ze mě nestane její fanoušek, protože moje choutky se rády toulají jinými stezkami, avšak už dávno jsem se naučil jednu pravdu, že totiž ne všechno, co se mi nelíbí, musí být nutně špatné a že není všechno zlato, co se třpytí… Pro blbého vše blbé, jak říká klasik. Jste-li tedy příznivci instrumentální šikovnosti, nekomfortní nálady a neochoty se přibližovat snadnému prožitku, neváhejte a Fracture si v (ne)klidu pusťte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky