Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli si kolega posteskl v recenzi na Aetas Cineris, že Agrypnie svůj sound hladili příliš dlouho, platí to stejné i letos. Agrypnie na Grenzgænger i přes počáteční blast beatovou třískanici vsadili na přístupnější formu blackmetalového běsnění. Nicméně vraťme se zpátky a připomeňme, že na novou desku museli fans německých progresivních černokněžníků počkat neskutečných pět let. Proluku vyplnil Torsten zpěvem v řadách neuchopitelných Nocte Obducta, a když už to vypadalo, že je s Agrypnie ámen, začaly éterem prosakovat informace o tvorbě nového materiálu, který bude nejsilnější v historii Agrypnie. Zda tomu tak opravdu je, si povíme níže a obšírněji.

Kdo někdy o nějakou desku Agrypnie zakopl, ví, že Torsten nápady nešetří a význam slova dlouhohrající v jejich případě platí stonásobně. Nejinak tomu je i případě Grenzgænger. Posluchač si musí vyšetřit sedmdesát minut k nepřerušovanému vstřebávání díla. Skladby Agrypnie se k poslechu na cesty nebo k práci příliš nehodí. To už ale asi každý fanda kapely dávno ví. Album opět produkoval Phil Hillen, nutno však přiznat, že zvuk novinky není tak špinavě dravý jako rané nahrávky, ale ani hladký jako na Aetas Cineris. Určité ostré hrany Grenzgænger tedy má.

Novinku tentokrát nahrával s novým bubeníkem Moem Torsten sám. To se jen tak říká, že sám. Desku zdobí hosté zvučných jmen. Baskytaru obstaral producent minulého alba Phil Hillen (ex-Autumnblaze) a svých partů se zhostili i slavíci jako Jochen Stock (Dornenreich), Marta (Todgelichter) nebo J. J. (Harakiri for the Sky). Mohlo by se zdát, že bude deska trpět přílišnou obšírností, ale drží pohromadě. Přece jen hlavní slovo má stále Torsten „Der Unhold“ Hirsch, který dílu vkládá svůj nezaměnitelný rukopis i vokál.

Epické kompozice jsou na Grenzgænger vkusně provoněné čistými polohami, stylově se nacházejícími na hranici ambientu a soundtrackové hudby. Nezapomnělo se ani na blackové vichřice a právě v nich je Agrypnie stále nejpevnější v kramflecích. Možná je to jen můj dojem, ale doposud se mi nestalo, že bych se při poslechu nahrávky Agrypnie díval po hodinkách. Ano, buď jsem se nechal nakazit zrychlenou dobou a nevydržím nehnutě něco přes hodinu vnímat soustředěně, co se mi předkládá, nebo novinka obsahuje i nějakou vatu. Vzhledem k tomu, že poslouchám i mnohem delší desky, obávám se, že za b) je správně. Například mám problém s některými pasážemi v úvodní skladbě. Auferstehung je skoro nejdelší položkou novinky, ale zároveň bez pardonu nejslabší. Líbí se mi intro písně, za které je odpovědný hostující Mathias Grassow. Také se mi líbí úvodní náklep a melodické zvolnění záhy. Bohužel příjemně rozjeté skladbě dojde záhy dech. Je zkrátka moc dlouhá a nápady moc neoplývá. Ani následující In die Tiefe mě zcela nepřesvědčila. Skladba obsahuje krásné melodie, velice chytlavé kytarové vyhrávky, navzájem se prolínající s decentními klávesami. Do skladby mi nesedí Torstenův hlas. Snaží se co může, chce být citlivý až drásavý, ale není to ono.

První vrchol přichází až se třetí Aus Zeit erhebt sich Ewigkeit, kde zazní i hlas Jochena Stocka. Skladba uhání, hlasy jsou zlověstné i rozervané, melodické linky jsou podmanivé, ale (ne)příjemně nervní. Možná i svým způsobem osobní. Při poslechu mám totiž dojem, že zpěvák mluví ke mně, o mně, a není to nic hezkého. Můj favorit je nicméně až další skladba. Nychthemeron je nejdelší kompozicí na novince, ale dech ji nedojde ani na chvíli. Celá skladba je složena s kratších dílků, které pak tvoří epický monolit. Nic jako refrén nehledejte, klasické rockové skladbě je Nychthemeron na hony vzdálena. Zde se Torsten vskutku vyřádil. V kompozici se prolínají hebké linky, místa, kde se řežou kila i klasické sypanice. MJB (Marta) ve svém partu sípe jako šelma šílená vztekem. Po takhle mistrovském kousku nemá titulní Grenzgænger zrovna lehkou pozici. Neznamená to, že je špatnou akvizicí. Po nemastném neslaném začátku se ve druhé minutě rozvolní do atmosférické tryzny, kde se přes elektriku nesou akustické vybrnkávačky a občas se na svět podívá i výstavní basa. Skladba jako taková je v podstatě povedenou, ale neměla přijít po Nychthemeron. Vypadá to, že jsem s novou deskou nespokojen? Ano i ne? Na albu se nachází mnoho míst, kdy si přeju, aby nikdy neskončily, ale i takové, bez kterých bych se obešel. Die Waisen des Daidalos je slabším kusem číslo dvě. Na první pohled (poslech) může zdát přínosnou, ale příliš brzy se oposlouchá. Do sedla se vrátí Agrypnie až v samotném závěru. Die längste Nacht je skvělou pocitovkou a Zu Grabe zasmušilým klenotem. Do doom metalu přesahující dramatická kompozice je důstojnou tečkou za čerstvou nadílkou.

Kdo čekal, že Agrypnie vydá revoluční nahrávku, bude zklamaný. Už předchozí deska Aenas Cineris výrazný posun nepřinesla, ale nějaký přece jen. Grenzgænger je sbírkou hezkých písniček, nesoucích se v duchu melancholie i dravého vzteku. Stylově pokračuje tam, kde se minule skončilo. Album trpí dlouhou stopáží a nepříjemným přimísením vaty. Je možné, že jsem příliš kritický, ale coby letitý fanda Agrypnie vyžaduju jenom prvotřídní materiál. A toho se mi na Grenzgænger nedostalo. Obligátní – pořád je to nadstandard – je v případě Agrypnie nedůstojné.