Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opět jedna kapela, která se snaží znovuzískat vavříny a slávu, oboje nabyté a posléze ztracené v bouřlivém období na začátku nového milénia. Tehdy se to mladými kapelami především za oceánem jen hemžilo, hvězdy vzlétaly k nebesům a mnohé zase padaly do zapomnění, MTV ani nestačila přehrávat klipy všech těch nadějných, nově objevených spolků, v jejichž čele stáli opěvovaní i nenávidění Linkin Park, Roadrunner vydával jedno CDčko za druhým a jejich prodeje šly do statisíců i u těch méně známých uskupení. Svoje místečko na této scéně si udělali i Spineshank a místo abych věnoval jeden stručný odstaveček jejich historii, formou recenze jsem vzpomněl jednu z jejich tří nahrávek z té doby – The height of callousness (2001) – kde se něco o časech minulých dočtete.

Dnes se proto věnujme pouze a jenom jejich novince, která byla pojmenována Anger denial acceptance (překlad je trochu oříšek, možná něco jako „Hněv odmítavého přijetí“) a vyšla v červnu pod (překvapivě) evropským vydavatelem Century Media. Vyhnu se disputacím na téma reunionů, kterých se v poslední době událo tolik, že by stálo za námahu zadat na toto téma nějakou ekonomicko-sociálně-psychologickou studii, a pokusím se spíš vypíchnout základní znaky alba v kontextu plynutí doby. Takže poznatek – novinka je především sázka na jistotu. Pokud byla předchozí tvorba kapely jasně nasměrovaná na klasickou kompozici sloka-refrén, přičemž ve sloce se agresivně řvalo a to tak, že se nad kapelou vznášela přihrádka metalcore, a refrén zase působil jednoduše, melodicky a přímo vybízel k zapojení se do děje, tak aktuální produkce Spineshank tenhle vzorec bezezbytku přebírá a pokouší se o stejně fungující kompilát jako kdysi. Ono což o to, na klasické rock’n’rollové kompozici funguje velká většina kapel a pokud se správně poskládají všechny komponenty do srozumitelného celku, výsledek může překvapit a přinejmenším bavit. Ne tak aktuální Spineshank. Od úvodních skladeb je tato snaha cítit na sto honů, rádoby ostro-líbivé hitovky působí kostrbatě, příliš jednoduše a neotesaně a pokud se do alba zaposloucháte opravdu důkladně, někdy v polovině vás přestane bavit, protože snad nikoho nemůže uspokojovat poslech recyklátu už nejednou přehnaného přes ten samý vzorec.

Instrumentální stránka nahrávky je slušná, nikterak vám dech nevyrazí, ale rozhodně nezpůsobí otřes. Zajímavý je rovněž prvek elektroniky, který byl v minulosti zastoupen podstatně větší měrou a který tentokrát pozbyl na významu. Ve své době byla kapela skloňována v souvislostech s industrialem, mluvilo se o cybercoru a podobně nepřed-stavitelných subžánrech a tak je nástrojově tradičnější pojetí novinky pro mě mírným překvapením. Veškerá odlidštěnost je tak ukrytá v občasné modulaci hlasu a podivně chrastivém zvuku, jehož dosti ostré hrany občasně kolidují se snahou o líbivou pasáž, refrén či melodii.

Když bych to měl shrnout do jednoho jednoduchého sdělení – albu chybí nadhled starých bardů. Anger denial acceptance zní toporně a šroubovaně, což je situace překvapivě paradoxní, když si uvědomíme, že obsahem jsou především jednoduše písničkové skladby bez zbytečných odboček a postranních cestiček. Jasný tah na branku v podobě snad slušného hitu lze zachytit jen opravdu zřídka („Nothing left for me“ nebo „I want you to know“) a když začnu skládat vedle sebe nelichotivé aspekty desky – skladby výrazně nižší úrovně, mnohdy tragicky až protivně vyznívající snahu sklížit drsné s líbivým (titulní „Anger denial acceptance“), závěrečnou sladkobolnou „Exit wounds (acceptance)“, která je vysloveně úděsná, velmi nepříjemný zvuk a kýčovitý obal – výsledné hodnocení nemůže být kdovíjaké. Album rozhodně není propadák, spíš jen dává jakousi fyzickou podobu mnohdy dost imaginárně pronášeným sdělením typu: „nadprodukce hudby“, „šedé vody průměru“ a podobně.