Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Avantasia - Angel of Babylon

AvantasiaAngel of Babylon

Michal Z2.6.2010
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Kdybych si po čase měl vybrat, které album půjde do přehrávače, bude to první z dvojčat The Wicked Symphony. Angel Of Babylon se pyšní také silnými skladbami, ale většina alba se nese spíše v „civilnějším“ tónu. Přesto si mě pár skladeb získalo svojí upřímností a rád se k nim vrátím. Symfonika a metal jsou na ústupu. Avantasia, stejně jako Edguy, neustále posunují svůj výraz a zatím není čas na zívání z opakování se.

Druhé album z letošního dvoj potěšení v podání Avantasie nese titul „Angel Of Babylon“. Ihned od počátku je možno předeslat, že od svého dvojčete se důsledně odlišuje. Za úkol si klade býti především rockovější, metalově klasičtější a pompéznější. Z mého subjektivního dojmu jej hodnotím jako lehce méně povedené, ovšem tato známka pro Tobiho tvorbu znamená nedostižný standard, pro většinu současných, nebohých a vyprázdněných stylových snaživců.

 

Album otevírá temné intro skladby „Stargazers“. Skladba po exhibici všech zúčastněných velkých hlasů odrážejících se od hmatatelného dna temna, neskutečně životaschopně odpíchne do dýňového remízku. Allen, Lande, Sammet a Kiske dují neopakovatelně do plachet v jednom týmu. Kdo si myslel, že Kiskeho už v klasickém melodickém kvapíku se silným refrénem už nezaslechne, má předčasné vánoce. Pořád to tam Michi má a doufám, že se k podobným starým kouskům nechá přemluvit i příště. Báječná věc, kterou se snaží přesprintovat klasicky edguyovsky střižená cválající titulní „Angel Of Babylon“. Luxusní jízda, bez odéru novoty, ale svým tahem na branku zavání velkým hitovým potenciálem. V jednoduchosti je síla.

 

Sammetova společnost nehodlá slevovat a tasí rockově střiženou pompézní vyřvávačku „Your Love Is Evil“. Krátká odpichovka neobvykle nazpívaná pouze samotným Tobiasem. Dobrý oddech a všeobecná pohoda navozena. Ale pojďme do zajímavějších zákoutí alba – „Death Is Just A Feeling“. Potřebná progresivní strava přichází s Jonem Olivou, který zde předvádí velké číslo. Občas bych si ho spletl s Alice Cooperem. Odstínů a barev jeho zkušeného hlasu se dostává nepočítaně. Symfonické aranže a temná atmosféra skladby ztělesňují plíživé ne dobro, precizně kropené melodickými refrény vysokého standardu. Zde neváhám využít obligátní označení - skladba alba.

 

Maidenovský skočný výstřel „Rat Race“ poskytuje velkolepý prostor pro souzvučení Sammeta s Landem. Standardní nijak vzrušivá skladba, která by směle zapadla mezi nejlepší kusy z letošního alba Masterplan. V načrtnutém klasickém stylu pokračuje „Down In The Dark“, kde se s chutí zakusuje, s vervou sobě vlastní, Jorn Lande. Song jest na míru pro něj ušitý, sytý výraz dánského workoholika má možnost exhibovat. Dokáže pozvednout poctivou, ničím zajímavou skladbu do povedenější formy. Pravda občas se melodická linka jen tak tak drží u hranice dobrého vkusu, ale budiž. V další položce si album dává oddych a pouští do sluchovodů potřebnou (asi povinnou) baladickou vložku, taktéž se držící na rozumné dělící čáře sladkosti a kýče. 

 

Potřebný spád, drama a trochu progresu albu vrací sympaticky propracovaná „Symphony Of Life“, ta směle spadá k tomu nejlepšímu dění na placce. Přijatelná temnota a vzrušení, gotika, symfonika a moderní pojetí skladby s fantastickou Cloudy Yang za mikrofonem, je další pastvou pro všechny otevřené hlavy. Samotná Cloudy se prezentuje skvělým hlasem s šíří výrazu, tak velkou, že do ní spadají snad všechny frontwomanky současnosti, na které si vzpomenete. Výtečný tah! Její rejstřík pokrývá všechny styly od emo-cokoliv, přes klasiku, až po symfometal a bez problémů strká pod tmavou lycru nejednu kolegyni.

 

„Alone I Remember“ je další vyvařený kousek k sežrání pro Landeho bluesrockové choutky. Místy se člověk kochá jízdou po dálnici a už má dojem, že si brouká Lynyrd Skynyrd, ale ouha on to přeci Tobi s Jornem. Podobnost s jižany ze zámoří je citelná, dokud skladba nesklouzne refrénem do spanilé pompy. Recyklovaná podruhé použitá „Promised Land“, je tím správným předfinálem alba (poprvé tato skladba byla ke slyšení na EP „Lost In Space“ z roku 2007). Taková obligátní tepavka zvedající otáčky, aby se oživila dramaturgie a zvedl prach silnými melodiemi. Závěrečné slovo dostala muzikálově vypravěčská „Journey To Arcadia“, kde se konečně objevuje Bob Catley. Jeho věkem poznamenaný hlas začíná získávat patinu upřímnosti prožitku, kterou v hrdle nosil těsně před smrtí Johnny Cash. Rozmáchlost opět směrem k bombastičnosti zavání Meat Loafem na hony daleko, přesto i tato rozlučková věc musí rozpoutat mysl uctívačů melodie a pompy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky