Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Belphegor - Conjuring The Dead

BelphegorConjuring The Dead

Sorgh26.8.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Je až s podivem, že se na tuto celkem marnou nahrávku nechali ukecat pánové Atilla a Glen Benton. Možná právě oni měli troubit do mušlí jako praví muži v říji, když chlapi z Belphegor pomalu ztrácí dech.

Věřím tomu, že smrt může být v některých případech osvěžující. Samozřejmě málokdy půjde o vlastní skon, lepší je sledovat zkázu úhlavního soka nebo břitké tchyně. Ale postupné umírání, které na své poslední desce předvádí Belphegor, je mučivá tyrana, která není hodna jejich jména.


Na předchozím materiálu jsem k mírnému rozvolnění sevřené zloby přistupoval tolerantně jako k osvěžujícímu vánku, který profoukne zaprděné záclony a zase zmizí. Koneckonců to vůbec neznělo špatně, větší melodičnost nabídla nový pohled do tváří zarputilých démonů. To ještě dokázali udržet jakous-takous míru v použití nových ingrediencí a i když tendence jejich vývoje pomalu nabírala kurz směrem dolů, dalo se to skousnout. Určitě už tehdy docházelo k odpadávání ortodoxních fandů, ale to se stává celé řadě kapel během let jejich vývoje a nemusí to být trvalé. Nynější počin jde v rozvolnění stylu ještě dál a potvrzuje, že Belphegor postupně ztrácí tah na bránu, a že si spíš chtějí zakopat bago v kruhu.

 

Doba těch nejlepších seků ještě není schována v prachu minulosti, vzpomínky ještě nestihly vyblednout a občas varovně zvedají prst v obavě, aby se dosažená pověst lehkovážně neředila. Občas to pomůže a v místech, kde se kapela  soustředí a s obavou malých nezbedů bojácně obrací zraky zpět,  se dočkáme toho správného rouhání a upřímně zlé aury. K těmto silným stránkám lze určitě zařadit kusy jako Black Winget Torment nebo Legions Of Destruction. Druhá jmenovaná je bez nadsázky hrubozrným představitelem toho nejlepšího z dílny Belphegor. Členitá a surová skladba jako doprovod pádících legií má sílu vyděsit zabarikádovaný klášter do posledního novice a naplnit jejich srdce průjmem beznaděje. Funkci otvíráku se ctí plní skladba Gasmask Terror, která jako dřevěná pavéza kryje slabší obranu za svými zády. Silné momenty se stále dají nalézt. Tím víc nás, zcela nepřipravené, zasáhne následující a většinová bezradnost.


Vypadá to, že Belphegor jsou s kondicí na štíru. Možná za tu uvadlost může příliš dlouhý řetěz, který je poutá ke stáji Nuclear Blast a jenž jim dovoluje neomezenou konzumaci piva bez trochy disciplíny. Pak nepomohou žádné laciné triky, jako když se do ještě zdravého jádra implantují  kýčovité a rádoby děsivé pasáže, které spíš celou věc zlehčují a místo strachu vyloudí pobavený úsměv. Je to podobná bolest jako u nedávno propíraných Darkside, kde se taky všude cpaly dámské výkřiky a šepotání ve snaze navýšit dramatičnost. Krom tohoto neblahého jevu se často ubírá plyn a slušně rozjetá skladba nečekaně ztrácí energii, zpomaluje a větrá jako opuštěné pivo. To je bolest třeba titulní Conjuring The Death, která by bez podobných zbytečností mohla být celkem dobrou skladbou. Ale není to jen o tzv. vyměknutí. V konečném součtu postrádám pocit upřímného díla, které se zrodilo ze spontánních pramenů múzy a místo něj nám kapela posílá další produkt, který se pěkně naplánoval, vyrobil a dodal na trh. Kouzlo a překvapení žádné.

 

Z celkového pohledu se album usadilo na hranici průměru, slaboduchým záchvatům se ještě nepodařilo obsadit většinu pole, ale poslední vývoj se mi pranic nelíbí a jen s nejvyššími obavami  hledím k budoucím horizontům.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Milan "Bhut" Snopek / 26.8.14 10:53odpovědět

stejná nuda jako letošní Behemoth... takže průměr...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky