Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Country Communion - 2

Black Country Communion2

Michal Z8.11.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Dvojka se svojí temnější náladou odlišuje od prvního alba. BCC jsou momentálně na hardrockovém trůnu a nevidím v podhradí žádného adepta na provedení převratu a svržení. Suverénní výkon daný s absolutním nadhledem.

Staré časy se s Black Country Communion vracejí se vším všudy. Ani ne rok mezi alby a staromilský hard rock z doby již dávno zaprášené, mnohými absolutně nepoznané se znovu řítí k uším lačných rockerů. Pramen nevysychá a jsem zvědav na jeho vydatnost a trvanlivost po zbytek této dekády. Hughes se momentálně jeví jako nezastavitelný a účast v této kapele mu jde vyloženě k pleti.

 

Kam že se posunula kolekce "2"? Je jiná. Oproti předchozímu albu se diametrálně liší hlavními barvami, které jsou nyní více zastřené a zasmušilé. Stejně tak žhavé objetí feelingem je nahrazeno spíše hrou na tmavší nálady. Dvojka není tak hitová, snaží se jít zadním vchodem a kompletně vám vyrabovat vaši hudební představivost. Mistři ve svém oboru opět nepřicházejí s ničím přelomovým, ale potvrzují svůj oprávněný status dobře uchopeným, poctivým řemeslem se zlatým dnem. Konglomerát Párplů, Zepelínů a Sabatů, zdá se býti pro naši čtveřici nevyčerpatelný a stále k němu mají co říci, aniž by se vloudila myšlenka na vykrádání. BCC se daří neztratit zlatou hudební žílu, která po vyzdvižení na světlo, mezi různé současné hudební nedomrdky, působí ryze a silně.

 

Bonamassa oproti prvotině hraje více pro tým a svoji hru maximálně okleštil na nutné minimum, ale jen na povrchu, dole u kláves zbyl dostatek prostoru, který vyplňuje svými mamutími stopami. Joe dostává znovu prostor i u mikrofonu, což příliš nekvituji, jelikož jeho zúžené hrdlo není ani stínem Hughesovým, tím pádem countryová "The Battle For Hadrian's Wall" u mě propadá na celé čáře. Dejte si dvanáctku a pak zabořte svoji hlavu do škopku euro osmičky - jak budete v pitce pokračovat? Myslím, že volba je jasná. Povedeněji působí skoro duet "An Ordinary Son", zde Hughes velmi citlivě kytaristovi s vokály vypomáhá a výsledek je sympatický.  Bonham svému otci nedělá ostudu a stejně tak Sherinian dole kouzlí a tvoří smysluplné zadní stěny, bez zbytečných exhibicí. Nahoru se dostane pouze v žádaných případech a tak přirozeně, že vám to ani nepřijde.

 

Zpočátku album pulzuje na plné pecky a plyn je tlačen tvrdě na podlahu, sílu nástupu podtrhuje výtečná bezprostřední singlová jízda "Man In The Middle", která v sobě nese sedumdesátkovou patinu, uchopenou odborníky a restaurovanou do blyštivého náboje největší ráže, který po průniku hlavou posluchače působí blaho. Výkon hudebníků uvádí spodní čelist do dolní mezní polohy. Strhující, jednoduché, s nadhledem, geniální. Macho rock. Nikam se nepospíchá v párplovské "Save Me", proč si neudělat osmiminutový opus, zvláště když mám co říci a obsah je strhující ve všech směrech. Kytara stojí volně, či souzní s obrovskými klávesami, erupce energie, hypnotické ukolébávání. Exponovaný na maximum, ale i procítěný Hughes slastné dojmy jen stvrzuje. Skladba, která má v sobě kvanta vrstev, stačí si jen vybrat, ale nejlépe se nechat pohltit celkem. Grandiózní a megalomanská stopa.

 

Další truhlice, do které se letmo nakukuje, jest domovina otce Bonhama a z načerpaných odkazů povstává "Smokestack Woman" nebo "I Can See Your Spirit". Feeling jako řemen, houpavé tempo, jakoby se nic moc nedělo. Bonamassa dostal volnější ruku a už tam sází dobová sóla. "Faithless" potvrzuje současnou Hughesovu formu a zpevněné hlasivky, které s léty získávají na buketu, a také aranžérské schopnosti kapely. Je až neuvěřitelné, jak mladík Bonamassa dává po svém prehistorický hard rock, tak aby nezněl jako parodie na ikony a zakladatele žánru. Klasická blues rockovka "Little Secret" citlivě využívající odkazu Garryho Moora, je dalším střípkem do kompletní mozaiky hudebního ladění družiny BCC. Procítěný Hughes hladí, konejší a zároveň vystupuje do výšin jen sobě hodným výkonem. Z nenápadně vypadající skladby se vyklube blues rockový monolit, o jehož vyostřené hrany se rozštěpí kdejaký pokustón, snažíc se uchopit stejné kouzlo.

 

Skladby si na albu drží výkonnostní vyrovnanost a zároveň potřebnou rozmanitost, stejně jako u prvního dějství BCC, zde se neslevilo. Mě osobně chybí větší živočišnost, které bylo dostatek na prvotině, zde nahrazené rozmanitými rockovými barvami. Větší hard rocková přímočarost ředěná rozmanitostí album na první pohled činí jednodušším. Ale těžko se ztotožnit s měřitelností tak skvostných hudebních počinů, plných umu a řemeslného fortelu, kdy i mistr překvapí svého žáka svojí kreativitou, postavenou na pradávných známých základech a zkušenostech.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky