Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tvorba Cavalera Conspiracy mi alespoň ve svých počátcích sloužila jako relativně slušná alternativa k tehdy již tonoucím Soulfly, jejichž desky z posledních let lze brát všelijak, jen ne vážně. Tedy alternativa v případě, že jsem dostal zálusk na něco z nové Maxovy tvorby, což se nestávalo a nestává tak často. Bohužel mám dojem, že Maxova tvůrčí vyhořelost se trvale přenesla i do CC, jejichž třetí deska, která je zároveň první u nového vydavatele, bez problému zapadá mezi většinu toho, co Max v posledních letech složil. A to není vůbec dobře.

První skutečností, která je jako jedna z mála v souladu s tím, co Max prohlašuje do tisku, je tvrdost a rychlost desky. „Pandemonium“ se snaží hned od úvodní skladby znít skutečně agresivně, vokál je posazený kamsi do kanálu, tempo je oproti oběma předchozím deskám rychlé, kytary vystřihují ostré chvilky a celkový sound je hodně špinavý, nejspíš záměrně rozostřený a bez příliš konkrétních obrysů (trochu náročnější posluchači se vyhnou velkým obloukem). Druhou skutečností je prosté poznání, že pouhý tlak na pilu razance není samospasitelný a že rychle se automaticky ≠ dobře.

Přitom některé pasáže nahrávky nezní vůbec špatně a především kytarová práce (ať už v sólech nebo v docela krátkých vyhrávkách, které se objevují nečekaně, ale fungují výborně) je na úrovni, z níž je znát hráčská jistota Marca Rizza (ostatně zmiňovaná i v recenzích Soulfly). Z tohoto pohledu je pak dvojnásobná škoda, že tyhle snahy působí značně bezzubě díky skladatelské jalovosti, se kterou bylo přistoupeno ke skladbám jako celku, a která nechala nesporné možnosti hráčského rozletu podřimovat na úkor ve své podstatě primitivního groovy nátěru.

Max Cavalera prostě ke skládání přistoupil maximálně jednoduše, přímočaře a v důsledku bohužel velmi jednotvárně, takže ztratit se mezi jednotlivými skladbami alba není vůbec problém, stejně jako je problém udržet pozornost po celých jednapadesát minut. A naopak – najít v nahrávce aspoň trochu svěží momenty je dřina, která navíc často končí zjištěním, že „tohle už jsem slyšel u Soulfly“. Po pravdě si nejsem vůbec jistý, jestli takhle rezignace na skladatelskou zajímavost a příklon k prostým odrhovačkám je výsledkem reflektujícím Cavalerovu vyhořelost, nebo jde o cílenou snahu vycházející z přesvědčení, že fanoušci (kdo proboha?) chtějí právě tohle. O to smutnějším dojmem pak působí Igor, který jde Maxovi evidentně na ruku, a jehož party jsou ve většině hracího času triviálně odbouchané tím nejjednodušším způsobem. Vzpomínka na jeho výkony ještě v dobách Sepultury je v tomto kontextu dost smutná.

Ve výsledku tak mám dojem, že Cavalerovi zůstávají už jen silná slova a rádoby silácká muzika. U obojího se nemůžu zbavit pocitu prázdnoty a klamné fasády, která se možná snaží zachránit prchavé stíny minulosti nebo možná jen maskuje nemohoucnost přítomnosti. Jenže na to my nenaletíme, že?

Související recenze

//  Soulfly

(2013) Savages

(2012) Enslaved

(2010) Omen

//  Sepultura

(2011) Kairos