Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Talheim Records Germany je menší label, který má pod palcem nemnoho kapel, ale o to více zajímavých a nevšedních. Mezi takové můžeme rovněž počítat projekt Bl​ó​ð dvojice Anny W. a Ulricha W. Ulrich je známý zejména svými Otargos, nebo dříve Regarde les Hommes Tomber. V Bl​ó​ð ovšem jeho hlas neuslyšíme. Chopil se nástrojového obsazení. Zpěvy přenechal tajemné Anně Nouk (Lynn Project). Propagace tvrdí, že tvorba Bl​ó​ð může oslovit fans např. takových Celeste či Dolch. No, proč ne. Bl​ó​ð sice ke své tvorbě přichází odjinud, avšak v současnosti se pohybují v podobné sféře. Co tedy čekat? Temný mix sludge, doomu s blackovým ocasem.

Mara je už třetím zásekem kapely. Desky vydali Bl​ó​ð poměrně v rychlém sledu. Je však znát, že nezahálí a vyvíjí se po všech stranách. Zatímco eponymní debut přinesl spíše surový a neohrabaný sludge, hned následující Serpent předvedl Bl​ó​ð coby rafinovaného činitele, který se nebude bát překračovat hraniční mantinely. Rovněž je sympatické, že Anna W. svůj hlasový projev neupřednostňuje, byť jistou dominanci neskrývá. Ulrich W. je šikovným tvůrcem, který své představy dokáže přetavit na nástrojích různého druhu. Nejedná se pouze o kytarové drhnutí za doprovodu bicího automatu.

Aktuální Mara mile překvapí hned zkraje. Úvodní Gehenna (Intro) ještě než se pustí do těžkotonážního pekla, zazní popěvek o vynášení Morany. Dětský český sbor (nebo zahraniční, avšak česky zpívající) působí křehce a nezkaženě. Což je skvělý protipól k tomu, co za pár vteřin následuje. Bl​ó​ð se na svém třetím albu vskutku neštítí temných vln a screamu. Anna většinou zpívá silným hlasem, ale nechává se unést a pak skučí a kvílí. V porovnání s předchozími deskami je Mara solidním peklem. Tomu napomáhá výtečný, černobílý front cover s holčičkou s trnovou korunou.

Album si na nic nehraje. Bl​ó​ð se stále potácí v bažinách sludge. Anna stále krásně zpívá. Deska má však ostré hrany a Anniny hlasivky byly tentokrát přehnány rašplí. Skladby mají podobný scénář. Střídání tichých a notně hlasitých ploch se může po chvíli oposlouchat. Máme zde širší nástrojové obsazení a hodně blacku. Tempo je sveřepě valivé, ne však pomalé. Kytary hlomozí i tiše klimbají, basa drhne a pumpuje ohromné vibrace. Baví mě automat, který je nahrán pestřeji, než leckteré regulérní bicí. Je vidět, že Ulrich svému řemeslu rozumí, má plno nápadů a představivosti, a ty pak dokáže kočírovat. Ze všech tří nahrávek je Mara nejtvrdší, ale také nejpestřejší, a také nejdelší s největším počtem skladeb a k tomu odpovídajícím zvukovým kabátkem. Netvrdím, že se jedná o božský materiál. Své mouchy album bez debat má. Některé melodie se trestuhodně opakují, avšak jako celek je Mara dílem výborným. Jeho poslech mi je radostí. Opakovanou radostí. Dobré je to pořádně ohulit!