Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Některé one-man projekty stojí za nevelký peníz, který by se těžko vměstnal pod hyponychium. Jsou však i takové, jejichž nahrávky si nejeden nadšenec velice cení. Někde mezi tím jsou skupiny, které to mají jak na sinusoidě. A přesně kdesi v tomto středu jsem vyhrabal Gnaw Their Tongues a letošní dílo Eschatological Scatology.

Předně si musíme ujasnit, v jakých vodách poplujem. Vody to nebudou nikterak klidné a peřeje nás možná mnohdy převrhnou. Někteří se raději stanou dobrovolnými trosečníky, než aby takovou plavbu prožívali vícekrát. Jiným se dané dobrodružství zalíbí a budou společně objevovat momenty, kdy se jim úsek líbil nejvíce a třeba takovému druhu zábavy nakonec zcela propadnou. Je mi jasné, že nás nepopluje mnoho a proto vám ještě na břehu prozradím, že to vezmeme od hrubého black metalového pramene směrem nejšílenějších experimentálních peřejí k samotnému noise vyústění kdesi ve velké nádrži podobných stok. Už se vzdáváte plavby? Ale no tak, klid. Já nejsem kdovíjakým fandou noise projektů a podobné hudby, ale má-li to občas něco do sebe, rád se do toho pustím.

Základní stavební kámen jest původem železného a barvy černé. Ovšem i tak jej nelze zcela přesně definovat. Poslech je doprovázen mnohým zmítáním jen mezi roztodivnými zvuky a výjevy. Tu a tam se dopřeje drobného zvolnění a náznaku jisté melodie. Jinde se zas vše vymkne kontrole a nepříčetný běs se dostane ke slovu. Tuhle hudbu ne každý snese, ale ono to má kurva koule. Sice je to dost špinavé, ale takový noise už je, čistoty zde netřeba. Každá skladba má svým způsobem nějaký řád a spád. Není to jen náhodný lomoz a nechtěný melodický produkt. K jisté formě kalkulace a hratelnosti zde dojít muselo. Základ v rukou drží přeboostrovaná kytara a bicí. Bicí mají jako jediný nástroj přijatelný zvuk (možná ještě basa). Ona vlastně i ta kytara není nejhorší, jen má takový přemrštěný hlas, který bylo pro dané hudební směřování potřeba vyvinout. Další surovinou jsou klávesy, které buďto vyluzují náhodné zvuky hodící se do daného rytmu, melodie apod., nebo na sebe vážou celkovou atmosféru skladby a jemně, kdesi v pozadí, vykreslují samotný obraz. Hlas je samozřejmě nepříčetný rykot. Ale ne vždy jsou tyto aspekty pravdivé, je to přeci jen experimentální noise black.

Nejprve vás deska absolutně uzemní a méně náruživý jedinci neváhají a akutně tisknou tlačítko "stop". Těm přeživším se postupně dopřeje zvyknuvší nálady a nechají se danou hudbou tepat. Ti, kdo vydrží déle, se dočkají i drobných zvolnění, které se například výrazně dostavuje v polovině playlistu. Následují pasáže, které už s noise muzikou nemají moc společného, ovšem jejich životnost by jim nezáviděla ani jepice. Vrství se nápady a tvůrčí zdatnost do chvíle, kdy vše vyvrcholí dalším, podotýkám povedeným a krásným, noise orgasmem. Když pak zaznívá předposlední skladba, vybavují se mi třebas mí velcí oblíbenci Anaal Nathrakh. Nejedná se však o shodu doslovnou, nýbrž spíš jen atmosférickou a možná i zvukovou. Tento dojem stejně netrvá dlouho…

Shrnu-li tuto změť na jednu úhlednou hromádku, tak se mi úplně nechce obsah lopatky zcela odevzdat napospas skládky. Jisté kouzlo a oblíbenost si ta nahrávka u mne získala a vracet se k ní jistě budu. Návštěvy sice nebudou příliš časté, ale chuť po energické hudbě a divokosti budou občas volit právě tento výtvor (pochopitelně i mezi jinými šílenostmi).