Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O Borgne v podstatě platí to stejné, co jsem řekl o ColdCell. Tedy, že patří mezi výjimky v katalogu francouzského vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions. Švýcarští industriální blackers pod tuto značku zakotvili s posledními dvěma nahrávkami a určitě neprohloupili. Minimálně z důvodu exkluzivního zhotovení digipaku, které je prostě labužnické. Borgne jsou na scéně přes dvacet let a stále je vše pevně v rukou všeuměla a démona Sergia Da Silvy slyšícího na jméno Bornyhake. Toho dobře známe např. z Ancient Moon, Manii nebo z koncertních sestav Darvaza nebo Shammasch. Bornyhakovi dělá posledních pět let společnost půvabná čarodějnice Lady Kaos, která jej doprovází na klávesové nástroje. Kapela kdysi ryze atmosférická v předcházejících nahrávkách začala postupně absorbovat do svého stylu industriální dusot, což na Temps Morts explodovalo v elektronické a fabrikantské tepání a původní směřování nechalo kdesi v propadlišti dějin.

Novinková Temps Morts je předlouhá dusivá příšernost. Ústřední dvojici na ní doprovází na basu člen brutal/slam/deathových Kakothanasy nebo Synamite Abortion - Basstard (Boris Masur). Styl Borgne jeho technické schopnosti nevyužijí naplno, nicméně díky jeho umu zní v největší míře elektronické běsnění alespoň trochu lidsky a hudebně přívětivě. Atmosférická minulost Borgne je z alba dokonale znát. Nelidskost a strojovost podobně laděných kapel je na Temps Morts ředěna ambientními, nebo alespoň étericky laděnými liniemi.

Devateru skladeb podle mě škodí přepálená stopáž. Některé skladby se svými deseti či dokonce závěrečnou čtvrthodinou tento prostor nedokážou beze zbytku zaplnit. Borgne touží znít epicky a majestátně, ale spíš posluchače uspí, nebo v horším případě znudí. To se děje mně. V polovině skladby se začnu ošívat a koukat na hodiny. Nepřeskočím žádnou a nezkrátím ani sekundu, protože se desce věnuji k recenzi. Jiný důvod neznám a vím, že tomuto nutkání časem podlehnu. Přitom je to škoda. Většina pasáží je nakažlivě působivá. Líbí se mi mix extrémních sypanic, techno dusání i melodicky jemných a tichých částí.

Občasné sólo na kytaru mě s ohledem k naturelu Temps Morts vlastně překvapí. Nechci říct, že se v tomhle ranku nesóluje, ale nebývá to zas tak zvykem. Bicí automat obohacený samply a umělými perkusemi je kočírován vcelku rozumně, Bornyhake je znám i jako zručný bicman, takže deska nepůsobí moc tanečně a uměle, jak by zněla s méně rafinovanými rytmy. Klávesy a syntezátory Lady Kaos nepřeřvávají kytarové běsnění úplně často, je vidět, že se pracovalo pro celkový dojem. Chci tím říct, že klapky fungují na výbornou. Slušná směs zvuků ví, kdy ztichnout a kdy naopak přidat. Klidně trylkují do sypanice a pak ztichnou, aby hrála jen basa s automatem. Rovněž kvituji s povděkem, že se Bornyhake často nepouští do čistých vokálů, ale po celou nahrávku nejčastěji používá blackové skřípění. Tím Temps Morts rozhodně netratí, ale naopak deska získává na uceleném dojmu.

Devizou Borgne a Temps Morts nejsou podle mě však brutální pasáže, ale ticho. Skladby typu I Drown My Eyes into the Broken Mirror, která desku v podstatě půlí, nervně buble. Hlavní slovo v ní mají klávesy, tklivý mluvozpěv a elektronické zvuky. V protipólu k ní hned následující Vers des horizons aux teintes ardentes rve kůži z těla. I tyto odlišné strany hudebního a pocitového spektra lze označit jako body, o které se nahrávka opírá a díky nimž získává na síle.

Různorodost Temps Morts může být jednoznačným kladem nahrávky, ale také slabinou. Záleží na vkusu a snaze vynaložit osobní vklad k pochopení a vstřebání bohatých změn nálad. Borgne na svém poslední albu rozhodně nezní jako unavená retroidní blacková kapela s kořeny v devadesátkách. Nejsou ale ani vizionáři, přinášející osvětu nastiňující cestu ostatním. Čerpají z bohaté metalové a elektronické historie, činí tak však se zápalem stále nadšených muzikantů, kteří se nebojí hřmět a trousit zlo a stejnou měrou jemně jen tak znít.