Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Clawfinger - Before We All Die

ClawfingerBefore We All Die

Victimer18.4.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Ještě než všichni umřeme, musíme si užít novou desku Clawfinger, protože oni ještě opravdu neumřeli. Tohle je důkaz.

Pro lepší orientaci, malá rekapitulace a průvan zpátky v čase. Přesněji do devadesátek, kdy tehdy mladá hudba ukazovala, kde nemusí být hranice, nebo spíš co to znamená být crossover. Úplně přesně do devadesátek, kam patří začátky dnes už (old schoolové, ha) kultovní formace Clawfinger. Jejich crossover spočíval v tom, jak dát dohromady rap a metal, a pak taky dle potřeby kousek elektrárny a dalších notiček. Vše v groovy a hutném provedení, aby jsme náhodou po prvním menu nedostali znovu hlad. Je třeba pařit, valit bulvy a ohýbat krky. V tom jsou Clawfinger mistři, vykydat tu energii ven a pak z ní žrát hafó hodin. Ty devadesátky... Dodnes si pamatuji jakousi kritiku, že Clawfinger fakt velký špatný, že je to jenom nepovedený klon Faith No More atd. To patřilo období prvního alba Deaf Dumb Blind a je to už vážně dávno. Jak se ukázalo, je to blbost a je blbost to dál rozmazávat. Clawfinger se za všechna ta léta vyloženě rozdali, poslali ven osm alb, i když se pár let zdálo, že to sedmé Life Will Kill You bude tím posledním.


Nestalo se, osmý záškub je po letech venku právě v těchto dnech. Ještě než umřeme, pojďme si užít jeden energický návod, jak tak učinit. I v padesáti kvete svět, který se reálně hroutí. Tak jdeme na něj - Before We All Die! Zalila mě radost, když se ke mně dostala informace, že se rodí nové album těchto Tre kronor bastards. I když nejsem cílová skupina, tohle je kapela, ke které chovám velký respekt a se kterou jsem prakticky vyrůstal. Moje sledovačka vydávaných alb byla chvalitebná, jejich následný průplach minimálně dobrý. Zde bych ukončil malé nostalgické okénko.


I když současnost Clawfinger je přesně taková, jako si pamatujeme z minulosti. Tohle jsou Clawfinger, jak je chceme mít. Nová dávka staré energie, pořád mladá krev ve starých kostech a ideální ukázka, že to funguje i po letech. Stačí našetřit síly a pak to pustit ven. Už od začátku je jasné, že se nepotkáme s revolucí ani evolucí, potkáme jen prošedivělé floutky, které už dobře známe. A oni zas ví, co na nás platí. Jede se na první dobrou, nač měnit pořádky.

 


Pak už záleží, v jaké kondici se kapela opravdu nachází. Ve stylu, jakým se Clawfinger prezentují lze totiž snadno narazit. Stačí nemít ty správné vibrace, koule a nakonec nemít ani to hlavní - šanci. Before We All Die je ale klasika Clawfinger, a i když to není jejich zlatý hřeb do rakve a byly tu už lepší desky, tak tahle nová se bude hodně nahlas počítat. Ano, je tu pár otravných momentů, ale laťka, kterou si kapela nastavila, je dostatečně vysoko, aby nedrhla zadkem o tartan. Je to dobré, je v tom radost - pro ně i pro nás, a je tam pořád dost kvality pro přehnané dloubaly a koumaly.


Scum jako otvírák alba kope zadnice velmi solidně a je to jeden z největších nášlehů, jaké kdy Clawfinger vydali. Hardcorová rubanice se zapnutým poplašným alarmem. Aby bylo jasno, Clawfinger pořád umí svou kaši pořádně zahustit a i když moc nemusím ty chlapácký sbory, tady je mi u nich tak nějak milo (Ball & Chain). Moje první silná návykovka desky byla od první chvíle skladba Tear You Down. Tady Clawfinger kopou maximálně. Naprostá klasika, rapující gestikulátor, riffující mašinérie + syntetický a vokální vývod toho všeho nejkratší možnou cestou ven. Začátek alba rozhodně slušný.


Neříkám, že pak nadšení opadne, ale nálada občas sklouzne za okraj, aby se pak zase vrátila do té správné misky Clawfinger menu. Jojo, jde se na hranu s laciností a kýčovitostí, ale Clawfinger si rádi pletou význam slov hra a hrana. To k nim prostě patří. Tady není to správné místo být pokrokový, soustředěný a hluboce detailní. Tady pistolka buď střelí, nebo ne. Clawfinger si hrají, někdy to může chvilku znít jako hloupý žert, ale včas se tomu vrátí ten správný rys - jet na první dobrou, nehledět a tunit to.


A pak přijde rapová náladovka Kill The Dream a je vymalováno. Ve vší jednoduchosti hodně povedená záležitost, vlastně etalon, jak uspokojit dav svou bezprostředností. Ten rapující, i ten co řve refrény. Ale dost už vyzobávání. Nové album Clawfinger je o chuti si říct, že jejich hudba nestárne a tohle je dvanáct skladeb, co to dokazuje. Bylo už líp, to si přiznejme, ale i s novými věcmi jsme pořád tam, kde si přejeme být. Je to kotel a když se ho dotkneš, pořád ta mrcha pálí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 18.4.26 19:15odpovědět

Jsem spokojen a vlastně od nich nepotřebuju víc. Z alba slyším přesně ty Clawfinger, které si pamatuju a i po těch dlouhých letech ticha má nová deska skvělou energii a drajv. Není to přehnaná hra na zapomenuté mládí, snaha si dokazovat, že na to ještě mám .... deska mi přijde maximálně sympatická a udělaná s nadhledem. Za mě souhlas s recenzí a taky 75 %. Howgh.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky