Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před x lety jsem si při pročítání hudebních časopisů lámal hlavu jak je možné, že ačkoliv nějaké hudební album v celkovém žebříčku propadne, recenzi píše vždy velice smířlivý nebo až nadšený recenzent. Samozřejmě že ne vždy je to pravidlem, ale je to časté i u UG tiskovin, kde nejsou tlakem finance od bohatého labelu. Ale pochopil jsem – a to i z vlastní zkušenosti – že po jednom poslechu je snadné odepsat cokoliv. Ale pokud si chcete za svojí recenzí stát i za dva týdny, je zodpovědné album poslechnout vícekrát. A hudba, ta mrška má často talent se vám zarýt pod kůži a vlézt do uší  ... a výsledný verdikt je nakonec: ale ano, je to dobré a to dokonce velice dobré!

Nezastírám, že se jedná i o případ alba, o kterém píši. Decrepit Birth pro mne byli a stále jsou velice talentovanou a instrumentálně fundovanou kapelou, byť jednou z mnoha. Ale já si na ně během těch cca šesti poslechů tak nějak zvyknul.

Decrepit Birth jsou technici par excellence. Instrumentální zručnost, často dávaná schválně na odiv, se dneska už prostě stala samozřejmostí a ta se leckomu může přejídat, poněvadž stokrát nic umoří i vola. Je třeba hodně přemýšlet a hodně aranžovat, aby se hudba nestala obětí prstolamů a běhů po kytaře odnikud nikam.

Decrepit Birth to ale umí dávkovat s citem, tudíž svoje megabreaky mísí se spoustou melodií tak, že výsledek je zajímavý, zábavný a chutný. Samozřejmě se jedná o death metal, řečený kalifornský ... takže sypačka za sypačkou, gutturální vokál, šlapáky jako když si vás podá parta kulturistů. Ale nad tím se klenou bezvadné riffy, sóla typu „klobouk dolů“ a navíc si pod vařícím kotlem nádherně brumlá a drnčí basa. Abych dostál promo-zvyklostem, dodávám, že chlapíci mají zkušenosti ze Suffocation, Rings Of Saturn, Decapitated, Deprecated či Goatwhore ... stačí?

Devítka skladeb uběhne jak voda v potoce a vy si nejednou dáte repete. V ten moment chválím, že Decrepit Birth to nepřepálili se stopáží jednotlivých tracků, protože „dobrého pomálu“. Chválím závěrečnou instrumentálku Embryogenesis. Ne tak ale trojici coverů, která uzavírá jinak vyvážené a rozumně dlouhé album. Trojicí vyvolených se stal Orion (Metallica), Desperate Cry (Sepultura) a Infecting The Crypts (Suffocation). Hm, asi takto: klobouk před každým, kdo dá Orion .... je to nádherná skladba jak po stránce basy, tak kytar. Ale při jejím poslechu mám pocit, že slyším .... ehm, originál. Jakože super, jste dobří, chlapi – jenom se ale chci zeptat: proč? Podobné je to u (méně zábavných a to i v originále) Desperate Cry a Infecting The Crypts. Uniká mi smysl a logika nabízí pouze umělé prodloužení alba, aby byl label ukojen. Chápu, že po sedmi letech půstu (album Polarity vyšlo 2010) mělo být nabídnuto něco obrovského, ale tento způsob mi nepřijde vysloveně nejšťastnější.

Celá tato kolekce je zabalena do Seagraveova tradičně kýčovitého coveru (ale doufám, že slyšíte to slastné vrnění). Když se nad tím zamyslím, nebylo mi s chlapci zas tak neveselo. Spíše svižným než pomalým kývnutím hlavy vás vypouštím do světa ... běžte a páchejte techno death a Axis Mundi ať se daří. A příště bez toho hořkého ocasu na konci ... domluveni?