Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na podzemní Island jsme si již zvykli, ustavičně nás zásobuje výstředně kvalitním střelivem, které v dobrém i zlém poblouznilo mnoho z nás. Víme, že specifické soubory odtud pocházející vrhají na náš hudební vkus ten správně povzbuzující stín ve smyslu orginality a schopnosti posunout celý ten metl extrém o kus dál. Něčím jiným, osobitým a atmosféricky narušeným. Právem nazýváme tohle chladné místo nesvatým, protože zástup metalově nestydatých uskupení, zdá se, nemá konce. A v tuto chvíli nemám naprosto žádné obavy, že by se tahle situace měla měnit, protože před sebou mám další urputně zacyklené těleso.

Andavald je formace mající v rodokmenu vznik datovaný do roku 2011, ale až teď mu vychází debutová fošna. Materiál, který zaujme svým pomalým tempem a prolínáním lehce disharmonické indispozice s atmosféricky doom-blackovým mysticismem. Je to až léčivě klidné peklíčko na pomezí epiky a disonance. Působí jemněji a lidštěji, přitom je to pořád nevábně hnilobná plocha podzemních vibrací. Pořád má v sobě něco zkaženého, i když poslechově jde o velmi přijatelnou verzi studených ostrovních vichrů, které jsou v případě Andavald spíš jen lehkými vánky. Možná je to odvážné tvrzení, ale budu si za ním stát.

K Andavald jsem přišel teprve nedávno a tak si na samotný zrod, začátky a příbuzenské manévry s dalšími interprety musím nechat zajít chuť. A vůbec mi to nevadí, snažím se ponořit do temně modrých hlubin bookletu, nechat se vtáhnout do příběhu a mít pocit, že se děje něco zásadního. Co je zřejmé a určující, Andavald vůbec nikam nespěchají. Jejich tempo můžeme s klidem na duši označit jako doomové, popřípadě takové, jakým se prezentují Blut Aus Nord na svých klidnějších deskách. I k Andavald patří kus disharmonické nesouhry a trocha obskurnosti, ovšem jinak tohle těleso vnímám hlavně jako atmosféricky blackmetalové. Blízko takovým Lurker Of Chalice nebo třeba Leviathan, ovšem s typicky ostrovním zatracením.

Pro mě jsou Andavald takoví odkrývači. Trpěliví monumentalisté. V jejich pomalu tekoucí hudbě vstávají a padají mnohé excelentní nápady, jež jsou zprvu dobře ukryté, aby postupně rozdmíchaly zář nad jinak poměrně jednolitě působícím materiálem. Nejrychleší skladbou alba je titulní věc, ale není to něco, co by nějak významně narušilo jeho daný chod. Undir skyggðarhaldi je deskou slibující jen drobné proměny, ale i v nich lze nalézt mnoho podmanivých míst. Ta magie tam prostě je. Je tam ta síla probouzet něco většího v nitru země, něco, co tvrdě spí a nemá se moc k životu a až díky Andavald skladbám něco ze sebe vdechuje. Něco temně přitažlivého, ale zároveň roztřeseného a nestálého. 

Já jsem si debut Andavald oblíbil a i když jej poslouchám cca tři týdny, uvědomuji si, že je to pořád moc málo na to, abych si dovolil tuhle desku ohodnotit zcela patřičně. Nyní jsem ve fázi hlubšího hledání a sám jsem zvědav, jestli mi tahle atmosféricky lákavá truhla vyjeví další svá tajemství. Zatím to vypadá, že toho bude schopna.