Recenze: Deranged - Deeds of Ruthless Violence

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

DerangedDeeds of Ruthless Violence

Garmfrost27.3.2020

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: všem možném

VERDIKT: Deeds of Ruthless Violence není brutální deskou ani deskou technicky zajímavou.

Sice starý švédský death mám moc rád, ale více tíhnu k jeho chrastící variantě, kterou se stala tamní odnož extrému odlišná od zbytku světa. Kapely, které zněly jako ty slavnější ze zámoří, mě nechávaly chladným. To jsem dal přednost přímo americkým bandám. Švédští veteráni Deranged patří právě k těm, co obdivují americkou brutalitu a na kterých nepoznáte ani zbla skandinávského. Netvrdím, že jim to nikdy nešlo a jejich desky se nedají poslouchat, ale já nikdy nepatřil k jejich fans. Věděl jsem o nich, po očku je sledoval, ale bez zájmu.

deranged

Přiznám se, že nejvíce pozornost jsem jim věnoval, až nám přistála nabídka k recenzi jejich předposledního záseku Struck by a Murderous Siege. To byla šlaha jak ďas, ale přesně dle Krustyho slov – pár poslechů a papa. Přitom nelze Deranged upřít srdíčko ani pořádně smrtící kumšt. Borci se neženou do žádných zběsilostí a už vůbec ne do technických prasárniček. A nejinak tomu je i s letošní řadovkou Deeds of Ruthless Violence.

Novinka jako by začala, kde skončila předchozí deska. Lze si všimnout krapet odlišného zvuku. Ten je daleko méně brutální a hlučný. Díky větší vzdušnosti si lze vychutnat detaily, nicméně tím opadl pocit naléhavosti, která vás nutí dělat pořádný bordel. Lepší zvuk není v případě Deeds of Ruthless Violence žádnou výhodou. Ono se toho totiž ve skladbách zas tolik neděje. Když pak opadne extrémní chlív a zahuhlaná brutalita, příliš toho nezbude.

Naštěstí má album střízlivou stopáž, která se dá přežít. Vlastně tím naznačuju, že Deeds of Ruthless Violence není nic moc. Postrádá chytlavější momenty, záchytný bod, od kterého by se odvíjelo něco zajímavého. Novinka v sobě neukrývá muzikantkou šikovnost, ani brutalitu. Pouze krvavě buble a hrne kila přes kila. Jedna kytara jak druhá. Parádní barva hlubokého growlu ovšem nezastře absenci ďábla v hrdle. V podstatě ani krvavá obálka nezachrání Deeds of Ruthless Violence před seniorským chvástáním se, o jaký mazec se jedná.

Předpokládám, že nebude málo těch, co na legendární pionýry Deranged nedají dopustit a Deeds of Ruthless Violence si pořádně užijí. Pořád se jedná o poctivé řemeslo a nadšení pro starý death metal.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?