Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako úvod tohoto článku jsem si původně představoval souvětí typu “při příležitosti blížícího se koncertu Atlantean Kodex v Písku … atd. atd.”, ale vypadá to, že čím jsou moje představy vlhčí, tím vzdálenější jsou od reality. Do Písku je to teď nesmírně daleko a na konci potenciální cesty by čekal jedině zavřený klub (resp. divadelní scéna) a oči pro pláč, které bych z hygienických důvodů ani nesměl skrýt v dlaních. Koncert v rámci Heavy Metal Thunder vol. II se zkrátka neuskuteční, alespoň ne letos. Pořadatelé slibují odklad o rok, já jim v tom držím pěsti a přidávám následující řádky, které souzní s přesvědčením, že headliner byl (a jistě i bude!) vybrán správně.

O Atlantean Kodex se toho v naší vlasti moc nenamluví. Kapela má příchuť podpultového importu určeného jen pro ty, kteří přesně ví, co vyslovit při návštěvě oblíbeného železářství. Přitom prvky, které jsou pro desky Atlantean Kodex stěžejní, nepatří mezi vzácné kovy, pro něž by bylo nutné vysílat loupežné výpravy až někam do neznámých zámořských dálav. Pro vyváženou směs epiky, říznosti a klenuté melodiky stačí skáknout - světe, div se - do nedalekého Bavorska, kde mají v táboře Atlantean Kodex o pojetí epického heavy metalu jasno už patnáctým rokem.

Proniknout do tajů alba The Course of Empire a vůbec celého mikrosvěta Atlantean Kodex není zpočátku jednoduché a pro úspěšné proražení je nezbytná alespoň elementární náklonnost k rozmáchlým kompozicím, z nichž to občas leze jako z chlupaté deky. Čím je zkáza pomalejší, tím hlubší následky zanechává, proto se v doom metalu nespěchá a proto i Atlantean Kodex dopřávají vybraným motivům dost času, aby si osedlaly tolik neuronů, kolik je pro dobrovolný návrat k hodinovému albu zapotřebí. Výpravný charakter nahrávky se ne vždy snoubí s vyloženě pomalým tempem, naopak nahrávce vládne spíše poklus ve střední rychlosti, která mnohé ulehčuje. Celý ten majestátní a starosvětský šarm pramení především z vokálních aranží a vícehlasů, tu a tam přiběhne na pomoc lesní roh, dusot koní nebo mlhavé klávesy a když se to dá dohromady s dřevními kytarovými vyhrávkami a bathoryovskou aurou, nezbývá snad jediný důvod, proč to všechno nespolknout i s obalem a jewel krabičkou.

Moje první dojmy byly rozpačité hlavně kvůli zpěvu Markuse Beckera, který mi připadal o parník jinde než hudba, která jej doprovázela. O parník napřed, abych byl přesný. Díky němu jsem vlastně nahrávce dal víc šancí, než kdyby to bylo naopak. Myslete si co chcete, ale zpěv je v muzice nesmírně důležitý - sděluje, vypráví, sdílí emoce. U Atlantean Kodex to táhne Markus, alespoň v počátcích. Když to člověku všechno docvakne, je to pak už snadné, ba i návykové. Hodina neuteče jako voda, ale jako olejové skupenství archivního vína, které se nepije, nýbrž převaluje.

Vyznění alba je zvláštním způsobem podzemní. Zatímco zpěvák válcuje extraligové normy, produkce je spíše obhroublá a na distanc od moderně znějících nahrávek, jejichž navoněný zvuk je běžně označován jako světový. Což je prostě skvělá zpráva! Na kytary je ale potřeba si trošku zvyknout, protože při vší autenticitě mám občas pocit, že zakolísá jejich ladění. I to však patří k výrazu kapely, který nepokrytě čerpá inspiraci z dávných heavy metalových pokladnic i z neotesanosti jejich pozdějších undergroundových reinkarnací. Album neoplývá hrubostí ve smyslu agrese, Atlantean Kodex svou těžce naloženou výpravu provádí nebem i peklem, což se na výsledném zvuku podepisuje stejně zásadně, jako trpký osud Barbara Conana na jeho animální touze po pomstě.