Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dodheimsgard v roce 1999 stvořili vpravdě nadčasovou věc. Vůbec to byl velice plodný rok. Vznikají výborná alba. Opeth natočili Still Life, Enslaved vydávají Blodhemn, Emperor své IX. Equilibrium. Black metal má stále zelenou a poptávka po něm je nesmírně silná. V tom si přijdou Dodheimsgard a natočí desku, která je radikálním obratem nejen v jejich vlastním směřování, ale razí cestu i jiným nespokojeným mozkům, kteří by svou hudbu rádi posunuli někam dál.

Asi někde tady se zrodily jikry avantgardního metalu, někde tady se začal do hudby prosazovat sykot a tep industriálu. Dodheimsgard pionýrsky obohatili svůj styl, rozšířili jeho hranice daleko do neprobádaných vod a sledovali reakce mas. Ty vskutku zanedlouho přišli a nešetřili superlativy. Celá deska nám servíruje chaos zla a paniky, tak jak si to pan Vicotnik s kolegy představují ve svých  pokrokových hlavách. „Divná“ atmosféra tvoří výrazný apel k duši posluchačů.

Na úvod nám sluchovody předporcuje nemocný zvuk klavíru, který mě hned na první poslech silně oslovil a já se už nemohl dočkat, cože se to na mě vyvalí. Jako obalený polotovar se následně zmítám v ahumádním blacku s industriálním podtextem. S pocity prádla v automatické pračce si uvědomuji, že jsem právě objevil grál. Hudbu niterně mě oslovující, i přez svůj chlad hřející a potěšující.

Krom kataklysmatu běsnících kytar jsou silně oslovujícím prvkem ty pasáže, kdy tempo zvolní a deklamující hlasy se prolínají s cinkotem orezlého potrubí. Jinde již zmíněný klavírek pokládá jako uklidňující balzám (tohle berte s rezervouJ) přez celou tu estrádu lehce dekadentní pléd. Vokál se podmanivě přizpůsobuje celku a tak můžeme sledovat jeho čistou formu transformující se přez proslovy až k jekotům nebeským. Zkrátka deska se nežene jako vychřice od začátku do konce, ale co píseň to majstrštyk v jiném duchu a světle. Je to nesmírně zneklidňující album a není od věci zde pociťovat skryté strachy. Někdo si bude libovat, jiný nevydrží tlak podprahového napětí.