Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ben & Hjärta je vcelku průměrné post-rockové dílo, které se do plusových hodnot dostává především díky dotažené produkci. V úvodní skladbě Storm & Stiltje se pánové osmělili k malé vokální vsuvce a stojí za zvážení, zda do budoucna nedat hlasu více prostoru. To samé platí i pro dechovou sekci, která by na větší ploše mohla přispět k výraznějšímu profilu kapely. Na své druhé desce, které před třemi lety předcházel eponymní debut, se mladý švédský sextet vydává ve svých šlépějích bez výraznější snahy zastínit předchozí tvorbu nápaditějšími kreacemi. Na druhou stranu Sejd vytvářejí příjemnou kulisu všednodennosti a i ta má na světě své místo.

Sejd dokáží v posluchači probouzet různé emoce a mohou plnit funkci dobrého společníka k rozjímání nad uplynulým dnem. Hudebně bezezbytku naplňují literu post-rockového žánru. Pravé poslání němého rocku, tedy vytvoření takové atmosféry, která strhne všechny opony a pustí svěží vzduch do posluchačovi zatuchlé duše, se daří zahrát tak napůl. Svým hudebním vyjádřením se kapela drží při zemi a byť svým nástrojům rozumí, chybí tomu rozlet, který by vyústil v průsečík emocionálního blaha. Za ohýbáním zvukových možností stojí běžné kejkle, jakými jsou nekonečný sustain elektronického smyčce, tremolo picking a krabičkové kytarové efekty.

Souhra kapely a úroveň interpretace je dobrá. Způsob budování kompozic nevybočuje ze zaběhnutých standardů a nezasluhuje zvláštní pozornost. Jak deska plyne, přináší okamžiky štěstí zahrané na notu radosti i pocitů sklíčenosti. Ve svých nejsilnějších momentech je utlumená v rozvláčné naléhavosti šesté Brevet I Havet. Jako předzvěst erupce pak působí sedmá Spasm, při které blána šroťáku dostává pěkně vířivou masáž. Houpavá matika Dipsomani šlape a baví od začátku do konce. Nálada titulní skladby Ben & Hjärta je zakletá v rozpitých tónech ambientní devadesátivteřinové mezihry, ze které si odnáším jen pocit jistoty, že podobné náladové plochy jsou zřejmě platnou součástí každé správné desky.

Post-rock je o náladě, kterou napěchujete mezi řádky. A pokud chcete překvapit, měli byste tam dostat ještě neočekávané přesahy do jiných žánrů, což se zde neděje. Nechci znít jako pesimista, protože na desce Ben & Hjärta je co ocenit, ať už jsou to malé finesy nebo specifická atmosféra. Jenže když má člověk naposloucháno, hned tak něco ho na krovky nehodí… Netuším, jak dovedně se kapela prezentuje v podmínkách živého vystoupení, ale ze studiového záznamu místy čiší pachuť sterility. Partě muzikantů, která si svou hudbu režíruje po vlastní ose fandím už z podstaty věci, zatím však z aktuální tvorby necítím tu sílu, která valí klíny do hlavy. Do příští desky pro mě zůstává potencionálně zajímavý případ Sejd otevřený a loučím se zvoláním: „Viva la DIY!“