Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dolven - In My Grave...Silence

DolvenIn My Grave...Silence

Monachos9.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: ...kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.

In My Grave...Silence je třetí album kapely Dolven z Oregonu (Portland, USA), jejímž srdcem a duší je Nick Wusz. Jeho jméno vám možná nic neříká, ale jména jeho spoluhráčů Jasona Waltona a Huntera Ginna mohou upoutat pozornost nejednoho znalce. Jsou totiž členy kultu Agalloch, jehož fanatickým stoupencem jsem byl kdysi i já. To byl hlavní důvod, proč jsem Dolven věnoval zvláštní pozornost. Jinak bych je pravděpodobně přehlédl. A to by byla škoda.


Ti, kteří se těší na metal ve stylu Agalloch, budou ale zklamáni. Existují určité podobnosti s jejich tvorbou, zejména co se týče charismatu a atmosféry, ale na albu In My Grave...Silence nenajdete mnoho metalu v obvyklém slova smyslu. Dolven nazývají svůj styl akustickým doomem. Já bych ještě přidal magické slovo „metal“ v závorkách, protože metal je přítomen v aranžmá některých skladeb na albu, i když „unplugged“. Hudba Dolven je intimní, ale emocionálně tíživá. Místo zkreslených zvuků elektrické kytary nebo expresivního zpěvu používá Dolven akustické nástroje k vytvoření nálady, která nás přenese na starý opuštěný hřbitov, kde jsou náhrobky vybělené sluncem, jak zpívá Jori Apedaile v úvodní skladbě. Apedaile nahradil bývalého zpěváka H. Lauera, jehož charakteristický projev mi zpočátku na aktuálním albu trochu chyběl, ale po několika posleších jsem si jeho křehký, hluboce emotivní a kontemplativní projev oblíbil. Mimochodem, není přítomen ve všech skladbách, protože tři skladby na albu jsou čistě instrumentální. Přiznávám, že mne více oslovily skladby s vokály, protože instrumentální skladby na albu jsou na můj vkus příliš sentimentální a trochu fádní. Naopak bicí a perkuse Huntera Ginna nejsou nikterak fádní, ale opojně hypnotické.

 


Pochvalu si zaslouží i zvuk. Album má křišťálově čistou produkci, která zdůrazňuje éterickou mystiku hudby. A není divu, protože za mix a mastering je zodpovědný zvukový kouzelník Dan Swanö. Díky tomu každá nota zní, jakoby se vznášela jako přízrak v chladném vzduchu. S atmosférou celého díla skvěle ladí i obal a celková vizuální stránka alba, která je ve středověkém duchu. Tato estetika se odráží i v hudbě, která v sobě nese patos „temného věku“. Doporučuji ponořit se i do kalných vod textů písní. Dotýkají se hlubokých témat, jako je smutek, stárnutí, utrpení a láska. Například píseň Sun Bleached Stones je o smutku, který Nick Wusz pociťuje každý rok, když navštěvuje hrob svého otce. Píseň Just Like All The Rest odráží zmatek a osamělost, které přicházejí s přibývajícím věkem. Jak říká frontman Nick bez obalu a poeticky: „písně jsou o smutku, stárnutí, utrpení, radosti a lásce. O všech dobrých věcech“.


Rád bych se také zmínil o názvu kapely. Trochu jsem pátral a zjistil jsem, že podivné anglické slovo „dolven“ je zastaralá forma slovesa „delve“, které se ve staré angličtině používalo ve smyslu „zakopaný“ nebo „pohřební“. Tato slova a významy se k této americké skupině zasmušilých trubadúrů hodí jako ulité. In My Grave…Silence je svědectvím o katarzní kráse smutku – kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky