Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Původně jsem chtěl popsat své dojmy z nového alba Enslaved Utgard klidně až po půl roce. Abych se vyhnul nekritické radosti z nové desky a také, abych dostatečně vstřebal veškeré drobnosti, které z Utgard činí nahrávku příjemně svěží a bohatou. Po pár týdnech nepřeberného poslouchání, střídavého rozechvění i kritických úvah jsem si řekl – nic, jdu na to! Enslaved slabou desku už asi nenatočí. Onehdy mě napadlo, že mám desky Enslaved nejraději po pár letech. Už nemusím řešit, co jim chybí, co přebývá. Jestli naplnila představy a očekávání, nebo vůbec ne. Už si je pouze nefalšovaně užívám. Holt jednu víc, jinou méně, ale vracím se ke všem. Enslaved svůj styl konstantně mění, avšak nikdy nijak krkolomně. Vše na sebe navazuje. Někdy se opakují, pak zase překvapí. Pokaždé je vše řemeslně důmyslné, produkčně líbivé a po všech stranách dotažené. Někdy nudí jistou fádností, jindy uvádí v trans.

Po sérii psychedelicky ťuknutých In Times a hlavně E jsem instinktivně čekal třetí stejnou a tím pádem nudnou desku. Po odchodu nenápadného génia Herbranda Larsena, který byl součástí Enslaved dvanáct let, jsem poprvé přemýšlel, zda se Ivar Bjørnson s Grutle Kjellsonem a Arve Isdalem dokážou bez jeho uměleckého i produkčního vkladu obejít. Jeho nástupce Håkon Vinje se na E s odstupem času moc nepředvedl a nabízelo se, že se Enslaved začnou motat v kruhu. Nakolik je aktuální řadovka progresivní a nakolik se v kruhu opět zamotala, je otázkou. Připadne mi, že se svým způsobem vrací k progresu vygradujícím na Vertebrae. Zároveň pokračují na nastavené cestě předchozích alb, ze které nijak zvlášť nevybočují.

Z tvorby Enslaved už dávno vymizely pohanské nápěvy a postupy typické pro tento styl. Nejpozději na Mardraum se začaly choutky kapely ubírat progresivními a psychedelickými myšlenkovými pochody. Na Utgard se zčista jasna opět v náznacích objevují. Není potřeba se ušklíbat, že se pletu a ti co desku neslyšeli, obávat z návratu ke kořenům. Enslaved svojí vlastní šikovností jednoduše uchopili vlastní kořeny a přetavili je do zcela moderního výsledku.

Pro progresivní metal/rock typické sekané rytmy a vyhrávky nechodili Enslaved nikdy daleko. Utgard je utkán jemnou nití tohoto myšlení. Prog je zde v klidu začleněn mezi blackové výjezdy, ambientně mytologické zasnění a melodicky metalové oslavné hymny. Změnou a pořád nevím, zda vítanou či nikoliv, je hlasový projev nového bubeníka Ivera Sandøye. Komu připadne tohle jméno povědomé, ano, neotřelým způsobem nabubnoval dávný projekt Trinacria Travel Now Journey Infinitely. Jeho rytmy jsou bezesporu obohacením už tak širého světa Enslaved. Mám potíž s jeho přílišným tlačením na pilu např. v Homebound. Do Enslaved mi jeho chraplavý heavy ječák moc nesedí. Ostatně i samotný refrén je na Enslaved docela soft.

Homebound bez těchto detailů důstojně zapadá do nápaditého scénáře Utgard. Co se rozvíří v úvodní Fires In The Dark neskončí až do zasněného závěru v podobě introvertní Distant Seasons. Album má své vrcholy, nemá pády. Odmyslím-li si refrén v Homebound, je pestré a barevné. Děje se toho v něm hodně. Pod kytarami bzučí syntezátory, efekty, perkuse i elektronika. Jako by se Ivar Bjørnson spolu s Grutlem, kteří stojí za celkovým konceptem, rozhodli jít dál. Nezapomenuli, kdo jsou, co dokázali, ale nebojí se zkoušet stále něco nového a nebojí se i možných přešlapů. Ač mám tedy pár výhrad, Enslaved samotní mě rozhodně nezklamali a budou dál patřit mezi moje největší srdcovky.