Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzhledem ke stylu této recenze nebudu opisovat to, co bylo tisíckrát řečeno. Ano, Enslaved přistupují ke své tvorbě zcela po svém. Jsou známí mícháním blacku s progem. K ambientu a psychedelii rovněž nechodí daleko. V sestavě se kolem Grutleho s Ivarem a Arveho protočilo nemálo ikonických a nenápadných virtuózů. Po Herbrandovi ovšem zůstala nezacelená díra. Jeho nástupci, ať už na klávesových nástrojích či za mikrofonem, přes veškerý um jeho velikosti nedosahují. A to se nezměnilo ani na aktuální řadovce Heimdal. Je sympatické, že zpívající bubeník Iver Sandøy ubral a jeho projev není tolik na sílu. Håkon Vinje si s klapkami rozumí víc než s hlasem a to se nezměnilo, zpívá méně často a neruší.

Hlavní slovo má samozřejmě Ivar Bjørnson s panem Grutlem, které krásně doplňuje kytarový mág Arve Isdal. Heimdal je deskou méně okatou a ne tolik přitažlivou na první dojem, než byly Utgard s E. Chtělo by se novinku odsoudit coby slepence experimentálního EP Caravans to the Outer Worlds a singlů, které v mezičase vyšly. Většinu skladeb na Heimdal totiž známe z těchto nahrávek. Z Caravans si Heimdal vzal kus divokého experimentu. Samostatně skladby působí tak nějak povadle. Nic moc. Na novou desku jsem po poslechu zveřejněných skladeb příliš netěšil. Nakonec jsem si ji stejně koupil a překvapeně koukal, jak to najednou hezky funguje. Své samozřejmě udělaly obrázky s texty v bookletu. Ale i to, jak je deska sestavená, dává jednotlivým kompozicím smysl.

Výše zmíněnou sestavu citlivě doplňuje Eilif Gundersen z Wardruny, který hraje na lesní roh. Behind the Mirror desku otevírá šploucháním pádel a zadutím do rohu. Skladba je tím správným otvírákem. Předvede, o co kapele tentokrát jde, napoví, ale neprozradí. Grutle se střídá s ostatními a já si říkám, že bych chtěl jeho krákání slyšet víc. To hlavní dobrodružství nalézám v muzice. V artové psychedelii se míchají odkazy k starému dobrému blacku. Produkce desky je surovější a méně učesaná, než bylo v posledních letech zvykem. Nevracíme se do starých časů, to Ivar nechce. Vlastně ani nespojuje minulost s budoucností. Jen je obohacen zkušenostmi hnaný nespoutaným proudem dál. Problém jsem měl s Congelia, která na mě působila jako řádná odrhovačka. Po čase si vše sedlo a naopak ji vnímám jako jednu z nejzdařilejších divočáren na Heimdal. Další singlovka Forest Dweller mě nebere ani na desce. Fádní vokály rozpačitému dojmu příliš nepomáhají. Nejsem zklamaný, jsem vcelku spokojený, protože je co poslouchat. Ale že bych křičel vzrušením, to ne.

Kingdom ve mně zanechává daleko příznivější dojem. Rytmické záseky, Grutleho skučení… a i ty čisté vokály mi lahodí. Změť rychle se měnících vyhrávek je zde šílená. The Eternal Sea mám rád. Mystickou auru úvodu dobře nakopnou pozvolné vokály. Jímavé vyhrávky nad zasekávající rytmikou zklidňují mysl a připravují na vpád, ale ten nepřijde. Klid věčného moře není samozřejmý. Caravans to the Outer Worlds je song jak ďas. Skladbu znám nazpaměť. Na EP se jednalo o jedinou běžnému uchu přijatelnou skladbu. Tady působí jako uragán. Nemít ji tolik naposlouchanou, beru ji jako vrchol desky. Desku uzavírající titulní Heimdal dělá čest svému názvu. Vše se zde spojí pomyslným mostem…

Řeknu to jasněji - Heimdal mě baví. Baví mě hodně. Myslím si, že je koncepčně i náladově propracovanější než třeba Utgard. Charakter Heimdal není líbit se každému kolemjdoucímu. Není ale ani dobrá jen pro muzikanty, kteří si při poslechu uvědomí, že se měli lépe učit. Skladby fungují, album šlape, zpěvy nejsou překombinované. Každopádně to chce ještě hodně času, než si deska a dojmy z ní sednou natolik, aby ji šlo hodnotit bez prvotního očekávání a romantických představ. Hodnocení budiž orientační.

Garmfrost

75%

Pohled zpátky na jednotlivé položky diskografie Enslaved nemůže být jiný než optimistický. Těch šestnáct zastávek nemá slabých míst. Jen takových, která má člověk radši a vrací se k nim častěji než k jiným, které se krčí trochu víc vzadu. Enslaved dneška jsou daní. Nesouhlasím s názorem, že by kapela recyklovala sama sebe a už nic nového nepřinášela. Svůj osobitý styl dál rozvíjí, dává mu nové impulsy a pořád jde o nadstandardní, byť jen lehkou evoluci. Vydání novinky Heimdal bylo znovu událostí, protože u této kapely je dané i tohle. Velká zvědavost a velká očekávání.

Opravdové nadšení jsem ale naposledy spolu s Enslaved zažíval díky opusu E. Utgard bylo jistotou, ale něčím nad rámec určitě ne. Momentální koncept momentální doby. Dnes je to podobné v tom, že Norové neohromí, ale vládnou tím, co mají. Můj přístup k Heimdal byl postupný. Naposlouchal jsem si všechny čtyři naservírované singly, utřídil si je a spokojil se s tím, že Enslaved jsou pořád dobrou adresou, kam chodit pro vikingskou progresivní epiku. Nenudím se, ale ani neskáču dva metry vysoko. Protože to nejde. Všechny ty skladby jsou typičtí Enslaved poslední doby. Epičtí, vážní, vzteklí i hraví. Ale typičtí možná až moc. Užil jsem si to, ale ani jednou se nepřistihl, jak si říkám, tohle je zase třída.

Poslech celé desky tak byl jen pouhým dokresem, album má sedm songů. Bylo to celé spíš o tom, jak je nahrána, jak provázána a uchopit si celý ten nový příběh co nejtěsněji. To spojení hard rockového základu, čistých (bohužel stále předvídatelnějších) vokálů, Grutleho fazóny a experimentů, kterými se album také hemží. Heimdal je další nadprůměrný dílek mozaiky alb Enslaved, bohužel si jej ale řadím k těm, které mám více vzadu. Jako třeba Axioma Ethica Odini. Je to takový souboj pocitů, kdy vím, že si užívám každou vteřinu, přičemž je vše až možná příliš obyčejné. Že čekám víc, něco speciálního. A to opravdu speciální nepřichází. Takže můj dojem z novinky Heimdal je spíš rozpolcený. Není to zklamání, není to ani nadšení. Je to rutina, která se pořád umí tvářit nadpozemsky, ale tentokrát taková není. Novým Enslaved něco chybí.

Victimer 

65%