Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok se sešel s rokem a je tu další porce výtečného zážitku s dílny kinematického projektu Ershetu, za kterým stojí šéf Debemur Morti Void, jeho kamarád Sacr a hlavně Vindsval. Na předchozí nahrávce s názvem Xibalba se objevilo další kultovní jméno, které tentokrát chybí. Tím byl Lars Nedland. Koho by zajímalo, kdo se zhostil všech zpěvů tentokrát, dozví se, že tím hlasem je Vindsval. Zda je tohle dobrou zprávou či nikoliv, nechám na každém z vás. Intza Roca, kterého jsem neznal, neznám dál, ale jeho hra na bicí a perkuse je opět velice chutná a zábavná.

Vindsval nabízí poněkud odlišné vokály než Lazare. Tam, kde se Lars chopil sólového prostoru, je Vindsval více ponořený do šíří, je neuchopitelný, nejasný a jeho hlas je, jak se říká, jedním z nástrojů.

Po Mayském prostředí se Ershetu vydali na univerzitní výlet do Japonska, aby objevovali temnou mytologii japonského šintó. Protože o tamním původním náboženství nevím zhola nic, vyhledal jsem si dostupné info a pomohl si promo textem. Abych tedy citoval : Yomi je postaven na představě kami, božské bytosti. Oficiálně je kami bráno jako božstvo, ale zahrnuje další přírodní bytosti. Dobré i zlé.

Po hudební stránce se dá říct, že Yomi pokračuje v nastaveném scénáři z debutového počinu. Takhle bych ovšem zjednodušovat situaci nechtěl. Minimálně v pěvecké rovině se dějí odlišné věci. Podobné jsou chorály, a to zejména díky faktu, že ty na Xibalba obstaral zejména Vindsval. Yomi nabízí více vrčivých hlasů a ty drží album při zemi. Teatrální a divé čisté zpěvy, nápěvy, halekání a pobrukování jsou dle mého názoru ještě nezemitější a neuchopitelnější, než je umělecky založená hudební složka.

Nálada díla je násilnější a více založená na propastných rozdílech mezi extrémem, tradiční japonskou hudbou a filmovými scénickými plochami. Stejně jako minule je znát, že se tvořilo hlavně na klavíru a klávesových nástrojích. Kytary, basa a bicí jsou všudypřítomné. Kytary tentokrát obzvlášť hutné, nicméně melodické nebo atmosférické prvky jsou nejhmatatelnější právě v onom klavíru a nesamplovaných tradičních nástrojích.

Měl jsem možnost slyšet Xibalba beze zpěvů a musím říct, že teprve tak vynikla síla instrumentálních vizí naplno. Jsem zvědavý, zda by stejně tak působila i novinka Yomi. S Yomi mám krapet problém. Nenacházím překvapení (ano, ocitli jsme se na druhé straně planety a odlišném duchovním světě. Změna na pozici zpěvů je citelná a mnohdy opravdu hodně) prakticky ani okamžik. Obě alba jsou nadprůměrná. Na Xibalba mě bavila nejvíce ona kinematická atmosféra, soundtrackový styl, který byl obohacen o metalový drajv. Scénář se opakuje, jenže metal soundtrack válcuje, ale nemá moc co říct. Nějak to Japonsko, staré náboženství a božstva necítím. Když jsem si pro srovnání pustil loňské album francouzsko-japonského projektu Enterré Vivant 四元素 (Shigenso), je znát, kde se to povedlo více.

Vrátím se ke svým dojmům z Yomi. Minule mi Vindsval nepřipadl tolik v popředí a bylo to ku prospěchu celku. Po zvukové stránce se Vindsval snažil, aby dal albu potřebnou sílu, ostrost a hutnost. Kdesi však potratil originální charakter předchůdce. Naopak artwork Yomi mi imponuje víc než obálka předchůdce. Líbí se mi motiv, harmonie barev a jejich odstíny, a k náladě alba mi sedí. Suma sumárum – očekávání z Xibalba se na Yomi nenaplnila.

Album je silné, láká k dalším poslechům, je metalovější, což bezesporu uvítá nejeden fanoušek. Debutu se Yomi však nevyrovná a nemyslím si, že se tomu tak děje díky změně na pěveckém postu. Zpěvy jsou jiné, ale svou divokostí, zlobou a nejasností více odpovídají duchovním představám díla.