Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nečekal jsem nic a nejsem zklamán. První přehrání novinky End se odehrála ve znamení nenadšení. Nahrávka prosvištěla kolem jako všední den plný pracovních povinností a jediné, co jsem s jistotou schopen zkonstatovat je: a) i bez nápovědy poznáte, že hrají Explosions In The Sky; b) až na pár výjimek je to celé tak trochu bez života; c) některé repetitivní pasáže s explozivními bubny mi drhnou v uchu. Buďto je mé post-rockové období nenávratně za mnou a jsem v žánru ztracen, nebo kapela zkrátka vyprodukovala méně záživné album. I to se stává.

Po takhle pesimistickém úvodu cítím potřebu desce vrátit alespoň trochu lesku a slávy. Kapela tentokrát kontempluje nad otázkou života smrti a konce obecně, ať už ve vztahu nebo přátelství. Své pocity zhudebňuje hlasitě a kontrastně, jak jsme zvyklí. Každá ze skladeb je vybavena vlastním osobním příběhem a název alba v sobě má koncentrovat i pozitivní aspekty konců. To ostatně vždycky byl trademark amerického čtyřlístku, jakýsi otisk naděje a dávka jistoty v pozadí, že všechno bude dobrý.

Předchozí řadovku Wilderness (2016), která svým alternativním přístupem udělala menší vlnku na stojatých vodách post-rockového rybníčku, jsem s určitými výhradami přijal. End je v zásadě dobrá deska, dotažená a dobře zahraná. Akorát není mnoho důvodů, proč se k ní vracet. Některé gradace zkresleného zvuku rvou místo chlopní repráky (závěr Moving a Peace Or Quiet). Srdíčko zabušilo u skvělé předposlední pecky The Fight, která v sobě má drama i pohlazení. Poslední It's Never Going To Stop nabídne předlouhé intro, co když už začne tepat a vyvolávat ducha desky Take Care, Take Care, Take Care (2011) – kéž by přišlo i stejné nasazení, utopí se v klavírní atmosféře a vyzní do ztracena.

Neprobádané horizonty už zřejmě nejsou motiv, který by na řadovém albu hnal kapelu kupředu. Čtveřice je zcela ponořená ve vzorcích žánru, který důvěrně zná, a kromě dalších sedmi nových skladeb s klasickým rukopisem nepřináší nic moc nového. Přičteme-li nedostatek chytlavých momentů, údernosti a epiky, není to pro celek ta nejlepší vizitka. Zejména s ohledem na fakt, že by se mělo jednat – jak název naznačuje – o poslední dílo a tečku za kariérou jedné z velkých kapel. Propagace tvrdí, že se jedná o možná nejvelkolepější album diskografie… Za mě dobrý, neurazí ani nenadchne, ale nejostřejší tužky v penále bych rozhodně hledal mezi staršími deskami.