Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
FDK - Borderline

FDKBorderline

Jirka D.9.10.2010
Zdroj: CD (# MRB 043)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Jedna z desek, kterou stojí za to poslechnout si vícekrát, ale ona stejně nedovolí jinak. Hutná a emotivně založená atmosféra nahrávky pohltí i odolné jedince, jakkoliv se bránit je úplně zbytečné.

Vydání druhé desky post metalových FDK se ze slibovaného počátku září odsouvá a odsouvá a netrpělivost čekajících roste každým dnem. Z podobných procedur se postupně stává hezká tradice (skoro až folklór) a tak bychom se měli celkem vážně zamyslet nad tím, jakým duchaplným způsobem využít ono překlenovací období plné očekávání nového materiálu. Jeden nápad by byl dost jasný – začít se šťourat v minulosti a trochu podráždit už tak dost napnutou nervovou soustavu. V případě FDK mám celkem snadnou práci, protože kromě jednoho dema, které jsem ani celé neslyšel, mají na svém kontě pouze jedno album – debutovou desku nesoucí název Borderline, kterou rozvířili české vody moderního metalu jako v poslední době málokdo. Přívlastky jako „česká deska roku“ nebo „světová úroveň“ se dají dohledat v mnoha článcích rozesetých po síti a tak připomenout si tenhle zářez před vydáním Earthlinked, nebude určitě od věci.

 

Album vyšlo pod hlavičkou Redblacku (resp. X Production) v roce 2008. Vyvedeno je ve velmi pěkném bezbookletovém digipaku, který mi svým barevným odstínem a symbolikou stromů připomíná Väre od finských Tenhi. Jediná velká výtka se týká doslova hnusného čárového kódu na zadní straně, který se tam na mě šklebí svým obrovským pruhovaným pozadím. Celý jemný nádech obálky je pryč, pěst na oko, která ničí všechnu ostatní výbornou práci. Obálky už ale bylo dost, kromě jednoho „čárového“ nedostatku (možná ještě absenci klasického bookletu) jde o příjemně provedenou práci.

 

Důležitější bude obsah, hudba, která je mi naservírována na stříbrném kotouči. Začíná se titulní písní Borderline a první dojem je jednoznačně z hloubky a zemitosti zvuku, kvůli kterému jsem při prvním poslechu musel trochu poladit ekvalizér na zesilovači z běžně nastavených hodnot. Po druhé jsem jej zkusil nechat tak, jako obyčejně, a během chvíle jsem si zvykl; je potřeba dostatečně zabřednout do hutné atmosféry desky a ono to začne znít. Borderline je skladba, která představí FDK v téměř celé své kráse – hudba založená na mohutných kytarových plochách a podmanivém zpěvu vás obklopí ze všech stran a nepustí po celou třičtvrtěhodinu, kterou deska nabízí. I když zmíněné kytary tvoří hlavní prvek tvorby této pětice, pro mě jsou silnější momenty schovány jinde a právě díky nim mám pocit, že tohle album vybředá z běžně servírovaného průměru a stává se hodným větší a delší pozornosti. Prvním je jistá, asi těžko popsatelná emoční zabarvenost. Je to dost subjektivní dojem, ale v téhle muzice je schováno něco, co mě hodně přitahuje a nutí si ji pouštět stále dokola. Sleduju sám sebe, jak si tiše notuju, poklepávám nohou a docela zapomínám na všechno okolo; jsem ošálen, spoután a nemilosrdně vtažen do děje.....a je to fajn. Druhým pro mě velice příjemným prvkem jsou subtilně lehké, ale výborně se hodící kytarové linky, které si jako pramínek čisté vody razí cestu masívem ostatních kytarových velikánů. Daří se jim to skvěle, objevují se vždy právě včas a nahrávku výborně oživují. Kromě výše zmíněného si FDK vyzkoušeli i zpomalit a na album zařadili i vyložené oddechovky – instrumentální DE 175, která plynule přejde v Alone, moji nejoblíbenější; nebo hitovku Feelings Of Desire. Ale abych jenom nechválil, musím zmínit mně částečně nepříjemnou poslední píseň Hungover, která sice začíná poklidně (a zrovna tak bych si to na závěr desky přál), ale její zhruba střední část dost neladí mým sluchovodům. Kytarové riffy jsou už příliš nasekané a zpěv-scream mi v téhle chvíli prostě nesedí. Takto na závěr bych uvítal spíše rozvinutí úvodního tématu a klidné připlutí ke břehům pohody.

 

Dobrá, dobrá deska. Skvěle zkomponovaná muzika, která nepostrádá nápad a chuť jít vlastní cestou. Nechci tu šermovat pojmy jako „Cult Of Luna“, „Isis“ nebo „světová úroveň“, protože když někde něco podobného čtu, napadá mě otázka: „Co ten svět na TO?!“ Naše česká povaha nám asi nedovoluje jinak, než se s tím světem trochu ohánět (a dělám to taky), ale jiní už asi nebudeme. Klukům bych samozřejmě přál, aby se mezi koncertními zastávkami typu Dolní Kotěhůlky, Brno a Praha začala objevovat evropská (a klidně i zámořská) města, ale to všechno ukáže čas; potenciál by tu byl.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky