Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslední dobou to vypadá, že jsem mentálně na delší čas přesídlil za oceán. Americká metalová scéna posílá napěchované pytle zásob a řadě z nich se těžko odolává. Třeba teď. V poslední depeši anonymní pisatel poukazuje na nedozírné kvality kapely, která by mohla dobývat evropské kluby s prstem v zadku. No kdo by to byl řekl?

Tak zpět do reality, nikdo mi samozřejmě nic nenapsal. Na kapelu Frigore jsem narazil náhodou, ale už po chvíli mi bylo jasné, že by se dokázala obhájit sama i bez doporučujích dopisů. Jedná se o partu z Los Angeles, tedy ne moc tradičního blackmetalového hnízda a možná to je jeden z důvodů, proč se mi jejich album Path Of Logic zdá tak lákavě neokoukané a zajímavé. Je to debutní nahrávka (debutům se taky věnuji nějak často) kratší stopáže, píšou EP, slabou půlhodinku to má, a je to tak akorát dlouhé na poslech bez hrozby zmírající pozornosti. To mi přijde nejen poslední dobou hodně důležité. Možná mi chybí větší trpělivost, ale možná to bude taky problém dlouhých alb, která tu svoji stopáž nezvládají. Frigore to odhadli dobře. Skladby mají neskutečný drajv, doslova zvířecí energii, ale kdovíjakou originalitou nepřekypují. Kouzlo tkví v upřímnosti, v nekomplikovaném předání temných emocí, ale také v melodiích. A ví, kdy je dobré skončit.

Path Of Logic je cesta trnitým podrostem. Bez výčitek je nám souzeno vidět jenom její surovou tvář a neslibuje žádnou falešnou shovívavost. Marně bychom hledali jemnější črty v její pokožce. Na klávesy raději zapomeňte ještě před spuštěním tohoto ďáblova mlýnku, protože vše co album předkládá je tvořeno osvědčeným náčiním inkvizičního praktikanta. Jen kytara, basa, příslušně skřehotavý zpěv. Pouze kotle a plechy nejsou živé a spoléhají na programing poslušný svých pánů. Kdybych to nevěděl, tak bych to asi stěží poznal, protože je to doslova hromobití bez jakéhokoliv plastového podtextu (s výjimkou titulní skladby). Snad jen znalci zvuku a praktikující bijci švindlující automat mohou usvědčit. Tvrdost alba je dominujícím pocitem a jeho radikálnost spolu se zajímavou strukturou pramení v neopakovatelném naladění kapely. Do příbytku se nám necpou laciná klišé, v kloubech nás neohýbá vichřice, neděsí roztoužené včelíny ani mrazivé praštění ledu. Skladby mají členitou kostru, střídavé tempo promlouvá ke skrytým záhybům v mozku a studený dotek minimalistické atmosféry chladí kůži.  

Path Of Logic představuje tolerantní uchopení blacku, abychom si mohli dopřát stylovou nevěru v adekvátních hranicích. V nádherných a vzletných pasážích, které obohacují většinovou strohost, hudba shazuje stálým nošením opotřebovanou kazajku a roztáhne se hezky do široka. Melodika rozjasní horizont jako slunce, co odstrčilo dotěrný mrak. Přísný, povýšený škleb umělcům samozřejmě sluší, ale občas není na škodu přiznat se k tajnému uctívání kouzel melodiky. Tahle citlivá struna ve mně rozechvívá doslova lesní pocity, odkaz nadšenců brázdících hvozdy a palouky se sveřepým výrazem hledačů inspirace. Současně nejde zapomenout na blackové jádro, které v pozadí číhá na uvolnění trůnu a návrat na scénu. Je to vládnoucí síla, dominanta ladných, avšak nekompromisních tvarů. Byl bych rád, kdyby nezůstalo jen u jednoho alba.