Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes se dostáváme ke kapele, od které jsem už popravdě nečekal další desku. Od roku 2010 totiž parta existovala už jen jako zajímavý projekt, který živě vystupoval v rámci DJ setů. UNKLE mají za sebou historii, která je sama za sebe stejně zajímavá, jako je muzika této bandy. Pojďme si to o něco více přiblížit a strávit dnešní počtení s elektronickou muzikou, jaká rozhodně nevzniká moc často.

O Unkle se dá už dnes mluvit jako o legendách žánru. Stáli na základech trip-hopu a začínali s DJ Shadowem v zádech (míchal jim první desku). Stopy tohoto velikána žánru, který posunul instrumentální výraz onehdy hip-hopového DJ do jiných rovin, jsou v začátcích této bynda setsakra slyšet. Stačí naroubovat Endtroducing..... na Psyence Fiction, trochu songy proházet mezi sebou a nepoznáte, že to jsou dva projekty a ne jeden. Přitom obojí je natolik originální, že by z toho byla prostě paleta chutí pro gurmány se špinavou stopou podobného zvuku. Stejně jako Shadow stál při svém zrodu na mixování perkusí z vinylů, tak Unkle se o totéž snažili v jiném odstínu. A zrod této bandy nemohl být hvězdnější, než byl - kooperace hostů téměř nemá konce. Thom Yorke z Radiohead (napsal si sám píseň ve stylu své domovské kapely, která má úžasný klip), Mike D z Beastie Boys nebo Jason Newsted toho času z Metallica. Unkle fungiují a vždy fungovali jako písňová forma skladeb, které mají trip-hopový a všelijak jinak experimentální základ. Ale stále jsou to především písně, tj. většina skladeb má svého zpěváka (hostujícího), není to koncept Cinematic Orchestra ani zmíněného Shadowa. A tak je to prakticky dodnes.

Zmínil jsem se na začátku textu o legendách a rád bych se ještě zlehka rozepsal o tom, proč tomu tak je. Unkle mají za sebou pět studiových desek a jeden kompilační soundtrack. Jejich deskami si prošla neuvěřitelná spousta jmen z celého spektra hudebních tvůrců, producentů a osobností. Na poslední desce kousek od sebe například hostují Twiggy Ramirez a Mark Lanegan. Každá z desek se nese v jiném hávu, např. Never, Never, Land má otisk Massive Attack (hostující 3D to jen podtrhuje) a War Stories není daleko od elektronické agresivity Apollo 440. Každý obal má otisk UNKLE, je svým způsobem zvláštní a celkový koncept jejich obalů má vývoj k nadstylovým uměleckým obrazům. Dalo by se s odstupem říci, že většina jmen na britské kytarové i elektronické scéně, co něco znamená, se o Unkle alespoň zlehka otřela, nejlépe v ní ale někdo hostoval. Dá se říci, že koho James Lavelle a případně Tim Goldsworthy (dokud ještě byl součástí kapely) oslovili, to už bylo jméno známějšího charakteru. Tady se jde po charismatu projevu, pocitu uměleckého otisku na desce. Barvitost nikdy nechyběla.

Díky lidem, kteří Unkle tvořili a tvoří, bylo na druhou stranu skoro nemožné soustředit se pouze na toto dítko. Umělci, stojící za Unkle, figurovali v mnoha projektech, do kterých si "odskakovali" kdy mohli. A tak vzniklo od roku '92 vlastně "jen" pouhých pět desek. Ta současná vznikla, jak už bylo řečeno, až po dlouhých sedmi letech. Její vznik a následné vydání provázel ideální singl Looking for the Rain se zpěvem Lanegana. Tento tvůrce je v současné době hodně v kurzu, podkres šlape jako kráva, jeho pěvecké dispozice netřeba nijak rozmazávat - jeho hlas věci prodává. Deska je kompletně písničková, je to návrat Jamese ke kořenům. Cituji:

"I hadn't made a record in a long time, and the incarnation of UNKLE had changed in that now, it was me on my own. For that reason, I wanted to make a record that I hadn't been able to before, going back to the roots of where I came from, with a foot in modern London."

Deska příjemně plyne, skladba od skladby jede v různých aranžích a je to - jak už bylo zmíněno - hodně o hostech, kteří věci dělí na svůj umělecký otisk. V Cowboys or Indians zní Elliott Power skoro stejně jako 3D z Massive Attack, v šesté Nowhere to Run/Bandits je nejen díky Twiggymu trocha Mansonovského otisku, Stole Enough je především pěkná práce s aranžemi, Arms Length zní jako Moderat (tanečně industriálně špinavě, ale pouze v použitém beatu). Takto by šlo ještě chvíli pokračovat, nic výraznějšího tam každopádně už není a prakticky to "splňuje" rukopis a styl UNKLE. Co skladba, to něco lehce jiného, nadále specifická atmosféra, trochu rockových poloh a hodně elektroniky. 

Pokud bych chtěl srovnávat, mohl bych třeba s posledními Moderat, kteří jsou zastylováni podobně. Moderat byli ale ještě nedávno (tj. první dvě desky) hlavně hodně Berlín a dnes už to obrátili na "friendly" nebo lépe "kind" verzi své muziky, což je škoda. Obě desky těchto kapel (nebo spíše seskupení podobně smýšlejících jedinců s obdobnou diagnózou) jsou podobně barvité, u Moderat je to posun od tvrdších poloh směrem k mainstreamu, u UNKLE je to prakticky bez výrazné změny (i po tolika letech tvůrčí pauzy). UNKLE nepřekvapují ničím, drží se vymezených kolejí, deska má smysl, ačkoli tvorbu nikam neposouvá. Písně samy o sobě stojí na svých hostech a co hlas, to podkres "na míru". 

UNKLE model současnost je nadále seskupení, které má smysl a tato deska je toho důkazem. Není to velké experimentování s výrazem, pouze udržování stejného klimatu na všech rovinách. Pro někoho málo, pro jiného moc. Já jsem na tom tak středně.