Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hanging Garden - The Garden

Hanging GardenThe Garden

Garmfrost1.3.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Dost možná nejzdařilejší nahrávka Hanging Garden. Umí být ostrá, je nakažlivě melodická, je bravurně nazpívaná, je i pompézní... Je radost ji poslouchat.

Když mi onehdy přistálo v mailové poště promo nové nahrávky finských Hanging Garden The Garden, s hrůzou jsem si uvědomil, že už je to osm let, co jsem tuto kapelu slyšel a věnoval se její tehdejší řadovce Blackout Whiteout (link). Tehdy jsem si sliboval, že budu kapelu sledovat, jak se jí bude dařit, kam směřovat… A nic. Klasika. Zapomněl jsem na ni. Každopádně Jirka se svého času věnoval krátké nahrávce Neither Moth nor Rust (recenze). Po prolétnutí, o co jsem přišel, jsem naznal, že se kapela neustále vyvíjí. Blackout Whiteout se mi pořád líbí, další… jak co… Třeba taková Skeleton Lake, kdy do kapely nastoupila zpěvanda Riikka Hatakka a takřka ovládla prostor, mi moc nevoní. Ono ípko taky nic moc…

 

hanginggarden

 

Vlastně ve stejné sestavě po dvou letech nahráli Hanging Garden desku novou a musím říct, že mnohem zábavnější a poslouchatelnější, než všechno, co v mezičase vyšlo. Při projíždění diskografie si užívám velice příjemné melodie s dobrými zpěvy. Užívám si také, že kapela nestojí na místě a dá se říct, že každá nahrávka je krapet jiná. Zajímavostí rovněž je, že tvorba těchto finských melancholiků je prosta originality, avšak zároveň tento nedostatek plně vyvažuje atraktivností nápadů a vlastně také výběrem vzorů. Jednou je to Katatonia, jindy Paradise Lost, nyní více než dost staří Theatre of Tragedy či Tristania blahé paměti, nebo Jirkou zmínění Swalow the Sun. Sem tam mě napadli pozapomenutí The Sins sof Thy Beloved…

 

Co by se mohlo zdát z mých slov jako hanba, může být i předností. The Garden je moc pěkná deska s nesmírně bohatými zpěvy. Riika do kapely skvěle zapadla a s parádním zpěvem Toniho Hatakky (že by manželé?) tvoří vynikající pár. Často zpívají dohromady tutéž melodii, jak to svého času proslavila jiná dvojice – Liv Kristine s Raymondem I. Rohonyi na bájné Áegis (všichni ví, o kom je řeč, ne?). Toniho s Riikou doplňuje s backing vokály také kytarista Jussi Hämäläinen. A vůbec kytary… S ohledem na dominantní klávesy bych čekal kytarový ústup. Ano, výrazných vyhrávek a sólových hrátek moc nenajdeme, ale nemusíte příliš upínat pozornost, zda je uslyšíte. Jsou všude a spolu s basou jsou základem kapely. Ubylo elektroniky a různých vlivů (jako třeba post/metalové asociace druhé desky). The Garden je čistý gothic, ale metal. Metal každopádně. Na Skeleton Lake jsem zaregistroval i pokusy o atmosférický black, jenže z rodiny nic moc. The Garden se o nic nepokouší. Máme zde velice příjemně poslouchatelné písničky, ve kterých se toho často děje víc než by jeden od podobně laděné party čekal. Skladby umí ztišit (The Derelict Bay), umí být hitové i nenápadné. Umí být i ostré (The Nightfall) nebo pompézní (The Journey). Album graduje v podobě kytarově rázné The Fireside a zřejmě nejzajímavější The Resolute, kde se střídají syntezátorové pasáže s oslavně vzletnými výbuchy…

 

 

Nebýt vydavatele Agonia Records, který The Garden vydává, zřejmě bych Hanging Garden znovu odignoroval a byla by to velká škoda. Při vstřebávání alba jsem prožil docela silné emoce. Tento styl se už moc nenosí. Kapely, které jej proslavily, buď nehrají vůbec, nebo něco jiného. Tehdejší fans poslouchají ikonické nahrávky a na nové nejsou zvědaví… To stejné já. Jsem jinde, ale The Garden beru jako zdařilý exkurz do minulosti. Bylo to fajn a ještě chvíli se tam zdržím…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky