Recenze: Hanging Garden - The Unending (EP)

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Hanging GardenThe Unending (EP)

Garmfrost16.4.2025

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Je EP The Unending pouhou výplní mezi dlouhohrajícími nahrávkami Hanging Garden?

V případě Hanging Garden si můžeme s klidným svědomím říct, že spolu s vydávajícím labelem Agonia Records kují železo, i když není žhavé. Řadovky jim vychází zhruba v dvouletém intervalu, v mezičase zveřejňují tuny singlů a spousty EPs. Minulý rok jsme se tady věnovali zajímavému akustickému živáku Citylight Sessions, kde kapela odstranila veškeré rockové nebo metalové hrany a dala známým skladbám akustický a elektronický kabátek. Tento malý dárek mi udělal radost, byť bych ocenil skladby nové. V současné době jsou finští melancholici ve fázi předprodukce nové řadovky a podle nich bylo vhodnou příležitostí nabídnout svým posluchačům další EP pojmenované The Unending.

Čtyřskladbové minidílko The Unending se věnuje rituálům, harmonii s přírodou, něžné estetice ukrývající rozbouřené emoce…

Hanging Garden se zmocní noci a přitom experimentují s elektronickými vizemi. Začátek nahrávky je poněkud pochmurný a zahalený do mlhavých stínů. Skladba se postupně proměňuje v klasický gothic metal, kterému dominuje jak jinak manželská dvojice Hatakkových. Než se objeví chytlavý refrén, musíme se nořit v bahně šedi. Tuším, že záměrem bylo s odkazem na lyriku, znít nevlídně a nepřístupně a slunce na scénu vpustit pouze místy. Mimo to se neděje nic závratného a bohůmžel ani zajímavého. Následující singlovka The Passage posluchači zhýčkanému kouzlem The Garden udělá bezesporu větší radost. Vnímám stagnaci? Těžce! Skladba je chytlavá, je ostrá a pěkně nazpívaná oběma pěvci. Nicméně pevně v duchu zmíněné nahrávky. Je mi jasné, že v ranku gothic/doomu je přijatelnější znít podle zajetého vzorce, já však Hanging Garden sledoval právě pro neustálou změnu. A to se nyní neděje.

hanginggarden

V Morgan’s Trail se Hanging Garden vrací božský dech a skvostná éteričnost. Mísí v sobě kus blackového drápu, něžných ploch a neotřele nasnímaných zpěvů. Skladba má křídla a nebojí se je roztáhnout. Mám pocit, že se vznáším nad krajinou a prorážím skalní masívy skrze deštivá oblaka… Takové Hanging Garden mám rád a doufám, že následující full-lenght album bude alespoň v takovém duchu. Krátkou nahrávku uzavírá The First Sunrise. Opět vnímám dotek The Garden. To znamená mocnou euforii i tichou uzavřenost spolu s chytlavou melodikou a střídavě jemnými pěveckými liniemi a screamů.

Dočkáme se posunu, nebo kapele vyhovuje úspěšný vzorec? Odpověď nechci znát, ale ocenil bych v tomto případě méně časté realizace, nebo méně louhování. Chuť se vytrácí a kouzlo pomalu a nenápadně mizí… The Unending je příjemným počinem, nepřinášejícím nic kromě pár pěkných skladeb. To samozřejmě není málo, ale ani mnoho.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?