Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Iggy and The Stooges - Ready to Die

Iggy and The StoogesReady to Die

David20.6.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO (250 Ohm)
VERDIKT: Žádná vata, hluchá místa, uvolněné, jednoduché a úžasně poslouchatelné. Tohle jsou Stooges, které zbožňuju.

Konečně výborná deska Stooges! Tedy ehm, Iggyho and The Stooges, mám-li být zcela přesný. Sami zřejmě tušíte, proč onen návrat k názvu z dob kolem legendární placky Raw Power… Bohužel, začátkem roku 2009 si paní Smrtka našla cestičku i ke dveřím zakládajícího člena, kytaristy a později také basáka Rona Ashetona, který tak rozšířil stávající trojlístek dnes již bývalých členů Stooges, jež svůj definitivní odchod stran záře reflektorů plánovali nejspíš jinak a především později.

 

Nicméně Iggy, Ronův brácha Scott, Steve MacKay a služebně nejmladší Mike Watt se prakticky záhy i přes nepřízeň osudu rozhodli nesklonit poraženecky hlavy a pokračovat i bez jednoho z hlavních mozků kapely. Do party přizvali starého známého Jamese Williamsona zodpovědného za trýznění šesti strun na již zmíněné fošně ze sedmdesátéhotřetího a výsledek vážně stojí za to!

 

Iggy

 

Jestliže otravně vyčpělý, těžkopádný a nezáživný garage punk rock bez výraznějších momentů, jakým se pánové prezentovali pod dohledem věhlasného Steva Albiniho na comebackové desce The Weirdness, pro mě znamenal jednoznačné zklamání, novinka Ready To Die onu blátivou pachuť zprzněné legendy zaplaťpánbů bez pardonu vyplachuje extra silným a nešizeným destilátem kam patří! Stooges konečně nechybí energie, drajv a především plné hrsti vynikajících nápadů. Ale tentokrát nejde jen o deset nabušených songů, které vás hned zkraje kopnou do rozkroku, nacpou do letadlové turbíny a nedovolí ani na okamžik vydechnout. Iggy se nebojí několikrát velmi efektně povolit otěže a svým hlubokým, nakřáplým hlasem protřelého, ošlehaného rockera vyprávět pouze za doprovodu akustické kytary o životě, tomhle světě, reálných věcech naprosto srozumitelným, jasným a přímým způsobem. Ani na okamžik nemám problém věřit každému jeho slovu. Tohle je realita, žádní dráčci, satánci, vodníci, sněhurky a já nevím, co ještě… Deset skladeb na ploše necelých pětatřiceti minut. Maximální koncentrát, žádná vata, hluchá místa, uvolněné, jednoduché a úžasně poslouchatelné. Tohle jsou Stooges, které zbožňuju. Rock´n´roll ve své nejčistší podobě. Pro mě zatím jedna z nejlepších desek letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky