Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je mi jasné, že se o novém albu Dark Tranquillity povedou sáhodlouhé diskuse, že je všechno dávno slyšené, že se na Atoma fanouškům, znajícím diskografii kapely, nedostane nic nového, a proč vůbec podobná díla vychází. Víceméně je pravdou, že prakticky každá nota byla už použita a novinka evokuje styl best off ještě víc, než předchozí nahrávka. Dark Tranquillity na Construct přestali vyvíjet snahu o jakýkoliv vývoj a počali se vracet do své minulosti. Ve stejném modelu pokračují i na Atoma a není smělé tvrdit, že nás na výletě do uplynulých časů vezmou ještě dál a hlouběji.

Aby nepadla mýlka, Atoma je přes veškeré výtky k regresi deskou krásnou, naplněnou skvělými emocemi, střídající v sobě jak popově tmavé choutky, tak razantní thrash/death jako za starých časů. Zmiňoval-li jsem v recenzi na Construct malé změny v sestavě, tak zřejmě nastal čas na pohyb a na novince neuslyšíte Martina Henrikssona, kterého přestala bavit muzika, a z kapely odešel. Nikdo nový nepřišel, Niklas Sundin si všechny kytary nahrál sám. Tedy sám, ve Force Hand si zahostoval Björn Gelotte. Proč ne? Asi se mu zastesklo po pořádném metalu. Heh! Niklasovi samozřejmě patří opět zasloužený potlesk i za nádherně zpracovaný booklet s krásnou modří v čele.

Dark Tranquillity na Atoma roztáhli křídla asi nejvíc ve své historii. Kde rezignovali na další vývoj, tam vsadili na vyvážený mix nálad, kláves, melancholického barytonu na jedné straně, a svižné tempo, kila, heavy sólíčka, symfonický rádoby black a záhrobní vokál na straně druhé. Pro novinku v podstatě platí, co jsem psal i o posledních Soilwork. Špičkově napsané songy, vyprodukované zajímavým zvukem a podané šikovnými muzikanty nelze za nic zbuzerovat. Některé melodie vás strhnou energií tak mocnou, že nebudete schopni zapomenout. Titulní song mě hodil pocity k mému nejoblíbenějšímu albu kapely Haven. Až gotická melodie valí píseň naléhavostí směrem ven z vidoucího vesmíru. Mikae Stanne na Atoma střídá všechny možné barvy hlasu, ale čistému hlasu dal prostoru možná nejvíc od Projector. Zpívá jako bůh, může si dělat co chce a taky tak činí. Málokterá kapela po čtvrtstoletí existence umí stříhat hity jako na běžícím pásu. Dark Tranquillity v pohodičce nasadili jednu pecku za druhou. A je fuk, jestli se nese v primitivním stylu sloka, refrén v popové podbízivosti, kterou by kapele záviděla nejedna hvězda novoromantismu, nebo explozivní nářezy jako z dob Character, pohlcující v sobě tuny viditelných i ukrytých nápadů, hrajících si s posluchačem neslušnou hru na schovku, uhánějící pryč šílenou energií…

Piplat se s popisem jednotlivých písní není nutné, v podstatě jsem možné scénáře nadhodil výš. Zmínit je nutné každopádně bonusovou dvojici elektronicky zádumčivých skvostů. The Absolute je vrcholem kariéry DT. Silně depešoidní melodie kláves a podmanivé basy ovládají úžasný Mikaelův vokál. Nálada je srdcervoucí a přitom není trapná ani laciná. Zastřené kytary jsou zkresleny do podoby samplů a bicí se střídají s naprogramovaným dusotem. Takhle bych si představoval Host od Paradise Lost, mít lepší produkci a festovnější kytary. Po tomhle orgasmu bych nečekal, že závěr bonusového disku může být stejně osudový. Time Out of Place je brutální nápal energie ve vší své křehkosti. Zde bych rád vzpomněl na další mistry romantismu The Cure a New Order. Celé je to zabalené do lahodných retro synťáků. Sloka tichá, refrén i mezihra důraznější plny lámajících pocitů. Jeden by až vzlétl. I zde Mikael předvádí životní výkon. Sloku zpívá něžně, až by podobný pokus méně zdatnému zpěvákovi zlomil vaz a byl označen za teplouše. Stanne má hlas silný a velice ohebný. Proto nemusíte s obavami sledovat, zda vás nezavede do diskotékových vod plných laciných popěvků, ale v klidu si můžete užít odlišný hudební svět, než jsou ryzí metalové orgie.

Devizou kapely je technická přesnost, schopnost napsat dobrý song a mistr klapek v sestavě. Martin Brandstrom umí dobarvovat písničky velice šikovně. Když je zapotřebí ztišit, tak jakoby ani žádné klávesy neexistovaly a naopak předvést širokou šálu zvuků i klapkoidních stylů, potřebuje-li to celek. Martin zároveň desku produkoval a možná i díky jemu, a samozřejmě zdařilému masteringu Jense Bogrena, zní kapela stále moderně s hvězdným leskem, aniž by se o modernost vlastně snažila. Takové retro si dám líbit kdykoliv a na jakýkoliv způsob. Myslím si, že v Atoma nelze vidět pouhou sázku na jistotu. Natolik z desky slyším upřímnou radost ze hry, že se podobného podezírání straním. Samozřejmě, že komu vadí jejich styl, žádné změny se nedočká a směle může novou desku Dark Tranquillity vypustit ze zřetele. Já si užívám a těším se na každý další poslech.