Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immortal - Pure Holocaust

ImmortalPure Holocaust

Sorgh20.10.2012
Zdroj: MC
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Immortal potvrdili, že to s blackem myslí vážně. Ještě víc se rozčílili na pitomé slunko, vůně sena jim spustila sennou rýmu a tak veškerou frustraci nám předložili na Pure Holocaust. Je se čím kochat, ale kouzlo téhle desky objeví spíš ti ortodoxnější černoodděnci.

Přešel podzim, nadešla zima, poté navrátivší se opeřenci zapěli něco balad, sedláci sklidili a je tu zase podzim, skoro zima. Znatelně se ochladilo a tak nesmrtelná hydra může vystrčit upatlané xichty ze studia a směle vypustit následníka úspěšné prvotiny. Snad povzbuzeni jejím úspěchem nebo zakulaceni tvůrčím přetlakem, to je jedno, zkrátka fošna je tu a je zatraceně zlá. Snad nejzlejší v jejich diskografii. Už samot(h)ný název dere uši a evokuje nepříjemná fakta vcelku nedávné minulosti. Pure Holocaust. To jméno smrdí a nemám ho rád. Ovšem album za své rodiče nemůže a tak jako Stalinova dcera mohla být vcelku fajn baba, tak osmero skladeb je naprosto neškodným, ba naopak užitečným a velmi kvalitním blackmetalem bez postraních oumyslů. To je jedna z věcí, která se mi na Immortal líbí, a to absence politiky, rasismu a podobných sraček. Takto je tedy slovní spojení Pure Holocaust jen neškodným názvem. Ale k muzice.

 

Immortal řádně přitvrdili, je to úplně jiná liga než před rokem . Tehdá se dal vystopovat pokus o atmosférické pojetí jejich tvorby, nyní už jde o ryzí tmu. Black je surový, netoleruje žádné čalounění molitanem typu intra, akustické kytary či meluzíny. Od počátku jen hrubá produkce temnoty a zla. Hned od prvních sekund nám je dáno pocítit, že ta nenávist jde přímo ze srdce a tvorba na debutním albu nebyla žádným špásováním.

 

Produkce je stále silně garážoidní, troufal bych si tvrdit, že Demonaz během broušení kytary mění sousedům tlumiče a Abath mžourá na měrku oleje.

Novým členem do party, i když jen pro tuto jednu desku, je Erik, který vystřídal znaveného Armagedu, jenž se asi ztratil během natáčení klipu Call Of The Wintermoon v lese. Práce mu jde hezky od nohy, ty kopáky jsou prostě stroj a hlavolam spletený z rukou vyluzuje opravdu divokou jízdu. Obálka pokračuje v nastolené tradici, kdy se na čelní straně obalu objevují fotky členů Immortal ve svých black/macho pózách. Nyní ovšem žádný Máchovský hrad či les, ale jen výmluvný trojportrét tří sveřepých.

 

Slyšel jsem několik názorů, že Pure Holocaust jest nejlepším albem skupiny. Toť hlas tradicionalistů. Tady nesouhlasím, dle mého je jistý příklon k melodiím ve vývoji skupiny správnou cestou a dosahuje poznenáhlu až geniálních výšin. K tomu je ale ještě daleko. Nyní vládne ojíněným trsátkům ruka zarputilá, která ve víře v ortodoxní pojetí blacku nepovolí takovýmto nápadům rozlet. Osobně zde mám taky několik favoritů, např. The Sun No Longer Rises, kde se přeci jen maličko zvolní a hypnotický rytmus spolu s havraním krákáním uvede fanouška do extáze. I believe, i believe – křičí Abbath, a já už taky věřím. Nebo titulní Pure Holocaust, která se přivalí z ticha, hotová apokalypsa na zemi.

 

Tak jako debutní i následující dvě desky byl i tento produkt zpracován a zamražen na balící lince studia Grieghallen v Bergenu, v ledovém doupěti, které poskytlo prvním deskám ten neopakovatelný zvuk. Následující fošny už si vzal do parády Peter Tagtgren práce v Abyss studiu a nevím, jestli to bylo dobře. Rozdíl je však markantní a pravý kult se zrodil právě v Grieghallenu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky