Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pražskou kapelu Tengri sleduju už poměrně dlouho a snad můžu mluvit i za některé redakční kolegy, že je nesleduju sám, ale že je nás víc. Jejich předchozí řadovou desku Ekliptika (2016) velmi pěkně probral kolega Ruadek, takže se začtěte (ZDE). Téměř přesně před dvěma roky jsem pro změnu já psal o jejich splitu s žánrově plus mínus spřízněnými Drom – album dostalo název Ur a souvislost s tím aktuálním má především takovou, že fyzicky vyšlo primárně na vinylu, a to na domácím vydavatelství MetalGate. Což platí i tentokrát.

Deska Kontinuum je k dispozici opět především jako vinyl, opět je vydaná na MetalGate a opět v moc pěkné edici. Zatímco v případě splitu šlo o gatefold obal s vnitřním insertem na červeném průsvitném papíře a červenou gramodesku s černým smouhováním (tzv. splatter vinyl), tentokrát je gramodeska provedena ve stylu color-in-color (černá v průhledné, každá originál) a obal opatřen kulatým výřezem na čelní straně (podobně ale v menším to měli třeba Red Fang na albu Murder the Mountains). Grafika je opět dílem Marie Fišerové a líbí se mi o mnoho víc než na zmíněném splitu Ur. To vše za poměrně slušný peníz vzhledem k zběsilé inflační době, což je minimálně sympatické.

A jsou to právě ty sympatie, kterými je živen můj (náš) vztah k téhle kapele, protože ruku na srdce, jejich post-rock není ani originální, ani nejlepší, ani zásadně odlišný od jiných slušných post-rocků. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že by jejich produkce nějak zásadně pokulhávala za především tedy zahraničními kapelami (u nás jich není moc), jen s sebou nenese nic, co by ji činilo jedinečnou nebo zásadně odlišnou od jiných. Tengri pravděpodobně ani nikdy podobný záměr neměli a jejich hudební směřování je syceno pokorou a skromností, která si je vědoma svých limitů a možností, a v mezích této reality dělá, co může. Tenhle přístup se pak poměrně silně propisuje i do jejich muziky v tom smyslu, že narozdíl od mnoha emocionálně vypjatých a vygradovaných post-rocků je ten jejich klidnější, přemýšlivější, zatížen takovou zvláštní melancholií a snovostí. Vedeni touto představou dokážou pak Tengri vyčarovat skutečně krásné momenty, tak jako třeba v závěru Bez minulosti.

Přemýšlivost a promyšlenost se potom odráží i v názvech jednotlivých skladeb, které byť čistě instrumentální, dokážou v člověku zažehnout snahu začít o některých věcech přemýšlet (bacha!). Začít si uvědomovat, že naše štěstí neleží ani v minulosti, ani v budoucnosti, ale pouze zde, teď a tady, v přítomnosti. Žité s plným uvědoměním si sebe sama a síly přítomného okamžiku. Tedy vědomě. Jak moc se podobné úvahy odehrají v každém z vás při poslechu desky Kontinuum, je otázkou, na kterou neznám odpověď. A neznám dokonce ani odpověď na otázku, zda to byl kapelní záměr, aby něco takového nastalo. Možná ano, možná ne. Faktem ale zůstává, že silně melancholický a krásně melodický materiál této desky k tomu vyloženě vybízí.

Poslech trvající krátce přes půlhodinku se tak promění v příjemné zastavení a zklidnění, které - troufám si tvrdit - potřebuje každý z nás víc než kdy dříve. Deska Kontinuum v tomto ohledu funguje jako skvělý průvodce, jako mediátor mezi světem tam venku a světem uvnitř, což si myslím, že je její největší síla. Této poslechové zkušenosti z mého pohledu nic nestojí v cestě, a to ani zvuk, který kompletně zajištěný vlastními silami kapely považuju za víc než důstojný, byť místy ještě pořád docela intenzivní. Za sebe ale slyším značný posun vpřed oproti těžce přestřelenému masteringu na minulém splitu, což je další z pozitiv této desky. Osobně nemám moc rád velká slova, ale ono to k tomu stejně tak nějak přirozeně směřuje, takže proč se tomu bránit – Tengri z mého pohledu vydali zatím svou nejlepší desku.