Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Inhibitions - With the Fullmoon Above My Head

InhibitionsWith the Fullmoon Above My Head

Garmfrost5.10.2020
Zdroj: CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Dojem z With The Fullmoon Above My Head kazí především její stylová rozháranost. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být raw, tedy ostrá jako břitva, nebo s příměsí kláves raději zkoušet cvrlikat jako staří Dimmu Borgir (The Final Pain).

Jsou kapely, které nabízí světu skvostné debutové nahrávky a laťku jimi nastavenou se jim pak nikdy nepodaří zdolat. Pak jsou takové, co rostou s každou další nahrávkou a jeden se nestačí divit, kde se v kdysi neohrabané nicce bere taková síla. Pak jsou samozřejmě i ty, které z ničeho maximálně vykřesají průměr a nepomůže jim ani svěcená voda. Inhibitions mají na krku už víc než dvanáct let existence a nutno dodat, že z podzemního proudu se jim zatím nepodařilo dostat ani na skok. V jejich syrovém matrošu se mihne sem tam chytlavý kousek, ale většina se nese v nic moc módu.

 

Vydávající label Satanath Records nám album With The Fullmoon Above My Head poslal k recenzi s ročním zpožděním. Mezi tím vyšlo další album, ale o něm možná později. Abych navázal na své filozofování, Inhibions patří bez sebemenšího zaváhání k třetí variantě. O průšvih století se sice nejedná, to bych zbytečně hejtoval, každopádně s ohledem na více než dekádu fungování a fakt, že je recenzovaná deska už třetí v pořadí, nepřináší její poslech zhola nic výraznějšího. Oba členové, kteří si své nástroje pohostinně rozebrali, umí hrát, své hudbě věří, ale božskými nápady nehýří ani za mák. Jedná se o kapelu, kterou si s chutí poslechnete v klubu, ale ani ve snu vás nenapadne si ji pustit doma a časem zapomenete i její název.

 

inhibitions

 

Dojem z With The Fullmoon Above My Head kazí především její stylová rozháranost. Kapela jakoby nevěděla, jestli chce být raw, tedy ostrá jako břitva, nebo s příměsí kláves raději zkoušet cvrlikat jako staří Dimmu Borgir (The Final Pain). Nejedná se o žádný sekec mazec, sypačky se rozjedou jen občas. Nejlepší momenty se odehrají ve chvíli, kdy zvolní úplně. Tehdy se přidávají působivé basové hrátky a příjemně rozehrávají kytaru (Voices Inside). V ten moment má víc prostoru se uvolnit a přidat na vyhrávkách. Až v závěru se ozvou ozvěny své domoviny (Κανεις σας δε θα μεινει ζωντανος). Toho by se kluci měli držet. To se mi líbí. Tohle tvrzení, přiznávám, je hodně osobní a není nutné je brát jako směrodatné.

 

Nechci říct, že by čas strávený ve společnosti With The Fullmoon… byl pro mě utrpením. Občas jsem se do poslechu musel nutit, ale když už jsem si album pustil, doposlouchal jsem ho a sem tam se přistihl, že si poklepávám do rytmu. Image obou pánů mi připadne ve své prostotě úsměvná. Jeden je zakuklený a druhý ne. Na druhou stranu až na logo, které je podle mě moc přehnané, je grafické zpracování vnitřku bookletu (i čelní front cover) příjemné a pro mě představuje to nejzajímavější.

 

 
Rád bych vše zakončil konstatováním, že se vše v budoucnu v dobré obrátí, že je na čem pracovat a vyvíjet se. Bohužel jsou Inhibions už kapelou zavedenou, vyspělou a ve svém přesvědčení zakotvenou. Výsledkem je právě aktuální novinka Divine Plague. Nevím, co by se muselo stát, abychom našli společnou řeč. Každopádně szohlasů, které jsem zaregistroval, je mi jasné, že moje tvrzení se nemusí rovnat názoru veřejnosti. Přece jen existují daleko větší zbytečnosti a hovadiny, které neúprosně zaplavují scénu.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky