Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Paradise Lost se na stará kolena rozhodli navrátit se kamsi do světa dřevního doomu s přídomky deathu a gotiky. Jejich postupný sestup do starých vod začal už s deskou In Requiem a vygradoval s minulou, hodně starobyle znějící The Plague Within. Já jsem na Paradise Lost vždy miloval neustálý pohyb, jistou stylotvornost, a proto jsem tuhle „novou“ tvář nevítal s mohutnými ovacemi. Jsem jejich ortodoxním fanouškem a nejen, že jsem na kapelu nezanevřel, ale album si koupil a cestu si k němu našel. Od díla nového, nazvaného Medusa, jsem vlastně nic nečekal. Bylo s rozhovorů jasné, že se kapela, respektive ústřední duo Holmes s Mackintoshem, v hlomozícím stylu předchůdce našla. Jakou roli v tom celém hraje Vallenfyre nebo Nickovo účinkování v Bloodbath, zřejmě nemá cenu řešit a buď přijmout současné směřování Paradise Lost nebo je odsoudit pro ztrátu všeho, co dělalo Paradise Lost tak jedinečnými.

Jak jsem už nakousl, Medusa pokračuje tam, kde skončilo album The Plague Within. Tedy kombinace death-doomových ostrých hran s typickými sólovými vyhrávkami. Zatímco minule mi připadlo, že Paradise Lost neví, zda se nést na temné vlně nebo pokračovat v tklivých melodiích Tragic Idol, na Medusa se vše usadilo, vyladilo a dává větší smysl. Tolik ke srovnání obou desek.

Pryč je doba, kdy desku Paradise Lost zdobil ryzí zvuk a pěkně ostré kytary. Ještě víc než na TPW se dočkáme chrastění ve stylu švédských death/crust mlátiček. Netuším, zda to má Paradise Lost zapotřebí a hlavně v titulní skladbě mi křupavá basa vážně vadí. Písnička je jinak typický Paradise Lost s čistým vokálem, příjemnou melodií a silnou atmosférou. Medusa jde v tíživosti a doomovosti hezky na dřeň a přitom se étericky vlní. I zpěv (growl) získal o dost věrohodnější zabarvení. Je evidentní, že se Nick Holmes za tu dobu krapet rozeřval.

Na úvod alba byla vybrána asi nejvíc doomová tryzna Fearless Sky. Ta evokuje to nejlepší, co v doomu bylo složeno. Atmosféru zde můžete doslova krájet. Zpěvy se střídají stejně, jako se sólová kytara odpojuje od těžkého spodku a trylkuje si smutně i oslavně zároveň kdesi nad vším. I Gods of the Ancient pokračuje v dávení se v propasti. Tempo je lehce svižnější než v úvodní tryzně. Přes celkové přitvrzování PL musím uznat, že se ve skladbách na Medusa opět objevují silná místa, kterých je tentokrát po čertech víc než minule. Každopádně by nebylo moje přijetí desky tak jednoduché, nebýt úžasné bonusovky Shrines, která má vše, co od PL očekávám. Podmanivou melodii, výborné zpěvy a úžasné sólové vyhrávky v každé vteřině.

Paradise Lost byl vždy taky o silné baskytaře, nejen o kytarových orgiích. Je tomu tak i nyní. Stephen Edmondson se rád toulává o samotě a jeho hra je výrazná. Bohůmžel svůj nástroj prohnal zkreslením tak odporným, že v místech, kde dostane prostor, trhá uši svým traktorovým pazvukem. Jakmile jsem podlehl Shrines, všiml jsem si krásy Until the Grave pro bezvadné propojení obou světů, kterými je Paradise Lost živ. Skladba je trýznivá a těžká, přitom je zároveň lehká se zvlášť chutnými zpěvy. Hlavní slovo mají ovšem kytary a sólová basa v závěru gradující. Netvrdím, že jsou všechny skladby stejně úžasné. Taková No Passage for the Dead je dokonalá odrhovačka a klipovka Blood & Chaos prachobyčejný cajdák. Což je vlastně novum.

Novicem v sestavě je Waltteri Väyrynen, kterého můžete znát z deathových Abhorrence nebo z Gregových Vallenfyre. Musím podotknout, že jeho hra je uniformě stylová. Umí hrát pomalu! To znamená opravdu pomalu a přitom pestře. Nikam valivě depresivní ztracený ráj nežene, ale dává mu další rozměr.

Co je vlastně výsledkem popisu pocitů z Medusa? Je autor recenze nadšený nebo pokračuje v trucování a odmítání návratu do starých dobrých časů? Své pocity jsem postupem času přehodnotil a původní (mnohem kritičtější) verzi recenze prakticky přepsal. Jak jsem psal výše, vše se usadilo, pánové umí s tvrdšími skladbami lépe pracovat. Skladby samotné jsou přes ještě hlubší ponor do mrtvých vod o fous výpravnější a melodičtější. Trucovat není potřeba a návrat do starých dobrých časů se i přes různé výhrady povedl. Zřejmě si ale musíme zvyknout, že Paradise Lost už nejsou těmi, co udávají tón, ale stárnoucími muzikanty, co si přejí zazlobit a ukázat, že pořád umí dělat pořádný randál a nepatří do starého železa. Otázkou stále zůstává, zda to stačí, anebo je to úplně jedno. Za nové album jim každopádně patří palec nahoru.