Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

John nebyl jen extravagantním kytaristou Red Hot Chili Peppers, i když s nimi dobyl největší pozemské slávy. Za zmínku stojí určitě jeho spolupráce s The Mars Volta, ale bylo toho mnohem víc. Neméně zajímavá je jeho sólová kariéra, kde se projevil jako schopný skladatel i jako citlivý člověk snažící se rozepřít těsnou konstrukci, kterou kolem sebe svým předchozím angažmá postavil. John není jen punk, prdel a divadlo, což dokázal na albu To Record Only Water For Ten Days, kde otevírá stavidla proudům citlivé poezie, snad v návaznosti na svoji drogovou kariéru.

John se ukazuje jako člověk schopný udělat si celou desku sám, ale hlavně dokáže složit silné skladby, které si svou neotřelostí samy otevírají dveře do tichých příbytků. V krbu praská oheň, na gauči pod loveckými trofejemi leží španělka, místo jako stvořené k tomu vyzpívat ze sebe všechny kostlivce a najít odvahu těšit se na další den. Ale kdybychom rozsvítili, zjevilo by se nám dobře vybavené studio se spoustou aktivovaných efektů, syntezátorů a světlo z krbu by muselo skromně ustoupit svitu počítačových monitorů. Tohle album se ani v nejmenším nespokojí s nálepkou analogového dítka zasmušilého folku, ale s radostí se nechává rozmazlovat elektronikou, která v zásadě intimní skladby dostává do naprosto odlišné dimenze. Nejvýrazněji se to projevuje u bicích, které jsou potomky umělé inteligence, zušlechtěné řadou efektů, echoes a temného dunění. Nic nezní přirozeně a ani se o to nesnaží. Zvuk blány aby jste hledali lupou, stejně ho nenajdete. Zato dostatek pseudočinelů, chřestítek a příslušenství v plastu.           

Nevím jestli stejným salónem prošel i jeho zpěv, ale často mi připadá, že nějaké udělátko zde sehrálo roli. Opravdově zní jen únava a léta divokého života, která se musela projevit. Ovšem díky za ně, protože jeho hlas tak patří k esenciálním veličinám, na kterých celá deska stojí. Když se ty suché hlasivky sípavě vydávají všanc  zahuštěné atmosféře synťáků, je to hodně silný zážitek a asi ho nenecháte jen tak plavat. U takového kytaristy jakým Frusciante je, patří skoro k povinnosti čekat, že kytary nebudou znít od začátku do konce stejně. Zvuk dělá tuhle nahrávku pestrou jako sbírku paroží na stěně. A to se v podstatě musíme spokojit jen s tlumeným cinkotem akustiky, který osvěží jen několik ostřejších hrábnutí do strun. Jen v těch několika okamžicích se mysl rozedírá na krev, protože co by to bylo za pokání bez bolesti. Tíživý smutek většinové terapie je však mnohem horší.

Celá fůra písniček mi vyvolává představu paralelního světa, kdy se v anonymním klubu seznámím s neznámou, zajímavou dívkou, se kterou znuděně vypadnem do nočního města a do rána se nestane vůbec nic. Ani se mi nepodaří nahlédnout pod závoj tajemství, které mi ji nekonečně vzdaluje. A přesto jsme spolu svým způsobem strávili noc. Tahle deska je jako ona - dává ti najevo, že je skoro tvá, ale stejně bude dál unikat a tobě zbude jen těžká hlava. Může to být zároveň krásné, ale spokojil bych se s měně intenzivním prožitkem.