Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Autorská hudební studna Toma Necrococka nejeví žádné známky vysychání, spíš naopak, Tomáš si jede svou šíleně plodnou a hlavně kvalitní a nakažlivou jízdu dál. V rámci Kaviar Kavalier se tentokrát zaměřil na chlupaté ženské klíny, které ho fascinují, nechal je provětrat ve svých typicky sladkobolných harmoniích, sklouzl se díky nim až do divokých a šťavnatých sedmdesátek, a výsledkem je 11 nových rajcovních skladeb. V jedné poloze se nacházíme uvnitř typické, bizarně chytlavé Tomovy fantazie, a v té druhé jako by se v záblescích promítala na plátno chlípná a zlomocná epizoda jako vystřižená ze seriálu Had, který bežel na Netflixu. Ty záludné vraždy k Hairy Hairy taky tak nějak patří. Jak jsou zachyceni všichni zainteresovaní chlupatýři a bobřice aktuální sestavy kapely - všechny ty barvičky, brejličky, nějaká ta lahvinka a pokouřeníčko, tomu vyloženě nahrává. A jsou tam všichni, které už známe, jen Andrea je tu s Kaviar Kavalier poprvé. A doufám, že ne naposledy. Dala albu svůj šmrnc.

Jen pro pořádek, na chlupatém albu se kromě Necrococka a Andrey Baslové podíleli osvědčení Sambar, Nazaru Bokaz a Honza Kapák. Chlupaté ženské klíny dominují, ale není to jen o nich. Je to znovu chuť cestovatelských misí, kterých si autor pořád v hojnosti dopřává, je to pořádný kus zvrácenosti, oplzlé romantiky a taky nemocí, co se chlupy Hairy Hairy proplétá. Je to zase hodně barevná deska a tentokrát se to zásadně týká i obalu. Grafická stylizace do retra, hudebně aktuální mise do kaviářích naprosto ladných chuťovek. Necrocock v hlavní roli jako bizarní hitmaker sází své choré a hodně chytlavé melodie, které by (nebýt asi té vrozené zvrácenosti) prostě museli hrát v rádiích. Což se týká asi skoro všech věcí. Jakmile jsem poprvé uslyšel Po stovkách zánětů, už mě ten song nepustil, je se mnou všude. Je to jedna z nejlepších a až slastně jednoduchých věcí, kterou kdy Kaviáři vytvořili. Jako třeba Exstirpace karunkuly na minulé desce.

Ta sedmdesátková retro chlípnost je jinak milé pozadí celého alba, které si reálně žije klasickým Kaviařím životem na pomezí rocku a elektroniky. Hairy Hairy je chlupatá deska, ale hlavně deska plná skvělých melodií a nápadů. Odpíchnutá, bezstarostná, s vyloženě silnými skladbami, kdy se každá okamžitě vnutí do mysli a dostane pod kůži. Každá trochu jinak a po svém, všechny ale zákonitě a trvale. Hairy Hairy posloucháme s Garmem třetí týden a není dne, kdy by nehrálo, protože si neustále říká o pozornost. Na všech místech, při různých činnostech. Je to deska nejsilnější v tom, jak umně v sobě spojuje to nejlepší, čeho jsou Kaviar Kavalier momentálně schopni. Jak samozřejmě tam patří motiv, jako by vypadnuvší z Bukkake Express, a jak se připomene doba ještě starší, taky minulé urinální album a Hudba z ordinací. Nejde o to si vše vyjmenovat, ale slyšet, jak to lepí, protože právě tohle je rukopis páně Necrococka a jeho obscénní družiny.

Hodně česky, s němčinou a angličtinou v zádech a taky vlastně trochu maďarsky - tak k nám Hairy Hairy promlouvá. Hévíz naváže na předchozí hitovku Po stovkách zánětů a zase je tam ta oslava bezstarostnosti, chlípná radost. A to je pro mě vlastně to vůbec nejdůležitější. Jak tohle chlupaté dobrodružství nabíjí, jiskří a dodává pozitivní energii. Chová se jako takový hudební lektvar, po kterém se už nejde zastavit a ideál je všechno pořád opakovat. V tom jsou ty sedmdesátky. Že to rajcuje, chlupatí se v klínu a ignoruje pravidla a lajny. V Chlupaté se strojově a atmosféricky mučí a vzrušuje až k usmrcení, Koh Chang zavoní Asií a tahle skladba v tom není sama, Asie prostě k Necrocockovi patří. Je tu taky jedna vyloženě zlá věc jménem Pantagruel, v ní jsem chvíli v bookletu hledal hostujícího Samira z Vanessy, ale není tam. Je to Tom, řádně nepřející Tom. Pneumonium se rozjede jako další chytlavá kytarovka, ale pak se promění v podivínskou temnotu a vyšinutou hrůzu. Je toho na ploše 45 minut fakt hodně a za mě je zatím Hairy Hairy to nejlepší, co se ke mně letos dostalo. Roztouženě pak po poslechu alba útočím na svou bobří ženu, je sedmdesátková a ví, co se sluší.

Victimer --> 90%

Ještě se mi nestihlo oposlouchat jídelní album Tafelmusik (das Hauptgericht) a máme zde další nadílku od neskutečně pracovitého Toma Necrococka. Tentokrát si pro své nadšené příznivce připravil sbírku rajcovních hitů pod grandiózní značkou Kaviar Kavalier. To znamená skladby lehčí, příjemnější a plné sexu, oplzlostí a cestovní nálady. Hairy Hairy, jak název napovídá, je oslavou chlupatých klínů, sedmdesátkového kníratého porna a volné lásky z éry hippies. Hlavně těch chlupů. Je jich plné album, až jsem se v noci budil ve strachu, že mě chlupy zavalí.

Velmistra Toma doprovází Honza Kapák a Sambar. Sambar prý už není otrokem. Na basu válí moc pěkně a Honzův výkon netřeba komentovat. Vynikající, jak jinak. Velkou změnou jsou zpěvy. Respektive pěvecké obsazení. Vedle Nazaru Bokaz tentokrát uslyšíme hlas také Andrey Baslové z Forgotten Silence. Trochu jsem se bál, že Toma dámy svými hlasivkami překřičí, nicméně tento strach byl lichý. Ženských zpěvů je hodně, ale je to hlas mistra Cocka, který albu dominuje.

Hairy Hairy je albem nesmírně chytlavým a vskutku narvaným od začátku do konce jednou hitovkou za druhou. Tempo skladeb, až Hey, Hey, Mister, je pěkně svižné. Lyrika je střídavě zpívaná v mateřštině, němčině a částečně angličtině. Nádherná je obálka, fotky a vůbec grafické zpracování alba od pana Onehalpha. Nevím, čí je chlupatý klín na přední straně, o který se opírá do šprcky zamotaná Tomova hlava, ale vypadá dobře. Líbit se vám bude i fajn zvouček, což není překvapením. Za mixážním pultem seděl Pavel Marcel, který je odpovědný i za mastering.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi všechny skladby líbí stejně. Miluju všechny. Hairy Hairy mě baví strašně moc. Svým naturelem spojuje komplet diskografii. Ano, slyším trochu i odkaz Klinik a Studia Y. Po titulním otvíráku se album rozjede jak parní válec. První vrchol přichází s Grüner Veltliner a pak už se frčí o sto šest. Nazaru se svěří, jaké je to Po stovkách zánětů, Hévíz je nářez s ostrou kytarou a nakažlivou melodií. Všudypřítomné girlish backing vocals a různé výkřiky, kňourání dodávají skladbám nepopsatelné fluidum. Andrea je PANÍ zpěvačka a je radost ji zde poslouchat a s Nazaru se krásně doplňují. Kaviar Kavalier si bez hlasu rajdy Nazaru nedovedu představit. Vedle rockového drhnutí a našlapaných bicích, jsou zde samozřejmě Tomovy typické klávesy, samply a sem tam elektronický dusot. V Chlupaté se mísí rock, disko a stará gotika. Pecka! Užívám si razance Pantagruela, kde se oprašuje slavné dílo Francoise Rabelaise, a řekl bych, že lépe by to nešlo.

Jak vidno, jsem spoko! Tančím a vlním se v rytmu skvělého rockového alba, které nelze přestat poslouchat. Nechci tvrdit, že se jedná o nejlepší, byť mě to napadlo, album Kaviar Kavalier. Svým zápalem, energií a chytlavostí patří mezi to nejlepší a nejzajímavější, pod čím je Tom podepsaný. Kde je únava věkem? Kde je tvůrčí vyčerpání? Neskutečné!

Garmfrost --> 90%