Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela Misfolded patří k služebně mladším domácím formacím a tak by se na úvod recenze nejspíš slušelo napsat pár vět čistě faktické povahy. Misfolded jsou z Prahy, hrají od roku 2013 a kromě dnes probíraného debutního long-play alba mají vydané i čtyřskladbové EP Isolated (2014). V sestavě mají dvě kytary, což se s ohledem na uváděné žánrové směřování k melodickému death metalu celkem hodí, ale rovněž tak dvě vokalistky, což je ... spíše zajímavost. Při pátrání na kapelních profilech taky najdete odvolávky na Arch Enemy, Insomnium či Dark Tranquillity, s čímž lze souhlasit a je to v pořádku. Ale taky na Between The Buried And Me a třeba Porcupine Tree, a to už je minimálně na pováženou.

Nicméně nechme stranou uváděné vzory, inspirace a kapely, které možná nejsou ničím jiným než jen oblíbenou poslechovou jistotou. Fakt je ten, že Misfolded se snaží lovit ve starých vodách melodického deathu, které díky kapelám typu In Flames nejsou úplně stojaté (naštěstí nebo ke vší smůle, jak kdo chcete), a že jim tento rybolov plně dostačuje. Respektive možné vlivy blacku (díky hlasové poloze jedné ze zpěvaček) či prostě jen groove metalu nejsou nijak určující. A to je vše, bohužel.

Správně už někteří tušíte, že pohled Misfolded na metal je pohled konzervativní, old schoolový a tradiční v plném významu toho slova. Nemuselo by to být úplně špatně, kdyby...

...kdyby všechno nebylo tak triviální, fádní a kdybych si i po několikátém poslechu nepletl jednu skladbu s druhou, druhou s třetí a tak dál. Kdybych si byl schopen zapamatovat nějaký silný motiv (což tak nějak u melodického death metalu očekávám) a kdybych měl dojem, že potenciál dvou zpěvaček a dvou kytar je využit naplno. Nic takového tu není.

Produkce Misfolded je omezena především na groove, kterému už ale chybí jakákoliv nástavba silné melodiky tažená kreativní kytarovou prací, takže příznivci téhle scény se budou cítit jaksi ošizeni. Tvrdší jádro fanoušků zůstane u skutečného death metalu a je pak namístě otázka, pro koho je tahle tvorba vlastně určena. Bohužel mám totiž stále dojem, že deska Restless Continuum je naplněna jakousi nevýraznou, šedivou a na místě přešlapující metalovou hmotou, která nemusí nutně nikoho urazit, ale stejně tak nemá nejmenší potenciál oslovit kohokoliv jen trochu vyposlouchaného.

Otázka za pět bodů - kam se ztratil basák?

Odpověď na otázku, kde hledat chyby, není nijak složitá. Začít můžeme u nezajímavé a nápaduprosté instrumentace napříč všemi nástroji a podobná adjektiva klidně použijme i pokud jde o kompoziční zdatnost. U dvou kytar očekávám nářez, očekávám silná melodická sóla a pak zase nářez. Ale ne přehlídku základních riffů. Brazilské holky Nervosa, jakkoliv jsem jejich letošní desce zdaleka nepropadl, toho s jednou kytarou předvádí desetkrát tolik. U dvou hlasů očekávám pochopení důvodu, proč jsou dva. Chci pestrost, chci je od sebe rozlišit, chci jejich souboj i společný tanec. Nic takového, jeden hlas vychraptěná i když k metalovému podzemí snad důstojná klasika, druhý je naprosto nezajímavý, takže bez pozorného poslechu ani nepostřehnete, že ty hlasy jsou dva.

Podobně nevalně dopadl i zvuk, komplet vyrobený (a to slovo myslím tak vážně, jak jen to jde) v bzeneckém Shaarku. Za pozornost stojí především přefiltrované bicí s prapodivným zvukem kopáku, jejichž přednes hravě překonají i některé zdařilejší automaty. Přirozenost po nich nechtějte a k zločinu proti lidskosti je to jen malý kousek. Ve stejném duchu musím bohužel okomentovat i obal, jehož motiv se podle mě ani trochu nehodí k prezentovanému žánru, ale který by nemusel být tak úplně špatný, kdyby nebyl tak úplně tmavý, že není skoro vidět.

Restless Continuum je prostě prostá metalová nahrávka, která svou unaveností nedokáže opoustit hluboký podprůměr metalového podzemí. Můžeme se utěšovat tím, že kritik je od přírody pruda. A nebo že jde o první velké album kapely. A nebo něčím úplně jiným, dle libosti. Ale v dnešním tvrdém světě to nikoho nezajímá. Všeho je moc a berou jen ti nejlepší.