Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Disarm The Descent, které se kryje pod hezkým obalem, se skládá z dvanácti kapitol, z nichž jen těžko některá vynikne nad ostatní. Jedna jako druhá udržují původní nastavení šablony dané tvůrcem. Kupodivu jde o celkem stravitelnou dávku co se délky týče, protože jen jedna skladba překročí  hranici čtyř minut, zbytek se pohybuje v délce okolo minut tří.  Horší to je s udržením pozornosti z důvodu absence výrazných nápadů a působení celkového stereotypu. 

Killswitch Engage servírují módní, trendový, energický crossover, který si bere z metalu a hardcoru dle potřeby. Vykukují na nás typické znaky jako měnící se tempo, gradující tvrdost s pasážemi pro odpočinek a nezbytná atmosféra, která se rozjíždí hlavně v těch jemnějších partech. Křížení stylů se odbývá někde mezi švédskou melodickou školou ze západního pobřeží a tvrdším hardcorem. Tomu odpovídá i vokál, který bez problémů balancuje na pomezí všech směrů albem rozvíjených. Uši se vám budou kroutit pod čistým, melodický zpěvem stejně jako za agresivního řevu, které často bodují ve vzájemné interakci. Jinde jeden navazuje na druhý, aby zpěváci pochytali dech a neodešli vniveč. Celé to působí trendově, současně a tak, jak dnes hraje každá druhá kapela, která se nenechá svázat ohradou jednoho žánru, ale ráda uplatní své znalosti z oblasti roubování. 

Problémem alba je jeho anonymita a pramalá jedinečnost. To, že v záplavě současné produkce zapadne, je víc než pravděpodobné. Dílo se trefuje do oblasti, kde momentálně vládne hlad a tak se kupci určitě najdou, kdo však hledá trošku originality a vlastní výraz kapely, měl by se porozhlédnout jinde. Kapela bude muset doufat v sílu své fanouškovské základny, která by udržela její rating na solidní úrovni.

To, co album Disarm The Descent přináší, totiž mohl každý slyšet v mnoha jiným podobách a časech. Nicméně je to dobře zahrané a poslech mě nijak nebolel, nejde o náročnou záležitost vyžadující soustředěný poslech, album si nehraje na filozofa, ale naopak rozdává z košíku plnými hrstmi koláče, ke kterým se v tomto případě dostanete bez práce. Nejzajímavějším prvkem desky jsou asi hrátky s rytmem, které poslech činí docela zábavným. Nejlepší kondice album dosahuje v rychlém víru sonického tlaku, které končí rychlým rozsudkem bez zbytečného pitvání. Ty vyměklé party moc nemusím. V konečném součtu mi vychází, že nízká hladina originality a vlezlé nasládlosti dělá z této desky tuctovou záležitost. Dejte poslech, možná ho zopáknete, ale víc nečekejte.