Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kinski - Cosy Moments

KinskiCosy Moments

David12.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nový začátek? Jo, dost možná. Cosy Moments ovšem není totální revolucí, ale spíše završením jedné dlouhé, evoluční linie, jejíhož konce většina kapel vůbec nedosáhne.

Úplně noví Kinski! A když říkám úplně, myslím tím úplně. Kinski se nikdy nebáli hledat, bádat a křížit. Garáž byla všudypřítomná, těžiště jejich soundu přesto vždy leželo namočené hodně hluboko v post rocku. Ovšem už na předchozí Down Below It´s Chaos se obvyklá porce rozmáchlého, rozhrkaného tydlikání dostává ke slovu poněkud s potížemi. Jednoduché, přímočaré songy, některé navíc podpořené hlasem Chrise Martina, pomalu ale jistě přebírají vůdčí úlohu…

 

A co pánové a paní rozvrtali před šesti lety, na Cosy Moments dotahují do vítězného finiše. Žádné sáhodlouhé budování atmosféry, několikaminutové předehry, rozehry, mezihry, koncohry. Kinski se s ničím dvakrát nemažou a sází jednu hitovku za druhou. Hned tři skladby našťouchali do dvou minut a víte co? Jsou naprosto boží! Jednoduché, úderné, přímočaré. Lepit další opakovačky, nabalovat mrtvou váhu? Blbost!

 

 

Poprvé v historii převažují zpívané songy a jen škoda, že k podobnému kroku Chris Martin nesebral dost odvahy už v minulosti. Jednomu se ani nechce věřit, že takovou desku natočila kapela začínající jako téměř výhradně instrumentální těleso. Co dokonale pohnojili mladí a nadějní Long Distance Calling, Kinski dávají levou zadní a s prstem v nose.

 

Nový začátek? Jo, dost možná. Cosy Moments ovšem není totální revolucí, ale spíše završením jedné dlouhé, evoluční linie, jejíhož konce většina kapel vůbec nedosáhne. Ať už v důsledku vlastní neschopnosti nebo strachu bránícího vystoupit z bezpečí svého stínu. Keep moving, don´t look back!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 15.7.13 19:29odpovědět

...je to dobré, tohle mi chybělo. :-)

Jirka D. / 15.7.13 8:46odpovědět

Tohle je dobré, rock'n'roll forever...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky