Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když jsem zhruba před rokem dopisoval poslední recenzi, která završila seriál mapující celou diskografii reverenda Mansona, očekával jsem pokračování mých snah s příchodem podzimu. Neustálé odkládání, personální rošády a spousta silných řečí kolem příprav novou nahrávku kapely kolem Marilyna Mansona odsunuly až na jaro roku letošního, přesto jsme se dočkali. Celkem symbolicky jsem prstem přejel po hřbetech CD krabiček ležících v polici a v duchu si přehrál celou historii této osobnosti, která si ve světě vydobyla silné postavení rockové hvězdy, s nímž bylo za poslední roky dosti citelně otřeseno. Pro zvídavé čtenáře je TADY odkaz na to nejlepší, co z dílny Mansonovy (a tehdy i Reznorovy, toto jméno opomenout nelze!) vyšlo, ať víte, z čehože se ten Born Villain vyklubal.

Nelze aspoň ve stručnosti nepřipomenout, v jakém marasmu se Manson v posledních letech nacházel a pokud se omezím pouze na marasmus studiově zaznamenaný, vypadnou mi dvě jména: Eat me, drink me a High end of low. Tato dvě alba, jedno ve spolupráci s Timem Skoldem a druhé s navrátivším se Twiggym Ramirezem, zabořila svou hlavu hluboko do polštáře nudy a nezajímavé myšiny a pokud se snad rozhodnete do nich pustit, uvařte si hodně silný čaj, který vám zažene myšlenky na spánek na dobu nezbytně nutnou k přežití celého opusu do konce. Vlastně mi stále není jasné, proč Manson servíruje tak dlouhá alba, dokonce i novinka dosahuje při třinácti skladbách běžné edice hrací doby téměř hodinové, což, pokud se nejedná o koncepční dílo ala Antichrist Superstar, může opětovně způsobit zbytečně protáhlý zážitek.

Hudebně má novinku na svědomí známá trojice Manson – Ramirez – Vrenna, takže zase budete marně dohledávat bubeníka a ani jméno Sablan neobjevíte moc často, slovy u jedné skladby. Ony ty bicí byly i dříve dost často nahrazovány programem, což na aktuálním albu vylézá na povrch snad ještě o chlup víc. Mnohdy narazíte na zvuk opravdu syntetický, zbeatovaný a zahrávající si s taneční scénou, přitom ale na jiných místech (třeba v páté „Slo-Mo-Tion“) se zvuk bicích blíží opravdu bicím, že už začínáte přemýšlet na úrovni triggerů namísto programingu. Proč to vlastně píšu? Novinka Marilyna Mansona je totiž rytmická a když myslím rytmická, myslím opravdu RYTMICKÁ. Ať už v hitovce „No reflection“, nebo v „Pistol whipped“, „The flowers of Evil“ či „Lay down your goddamn arms“, tam všude to tepe neuvěřitelnou životností a elánem, což je oproti zmíněným dvěma kopcům nudy z dřívějška úžasná změna. Ať už zmíněné beaty, či třeba dost čitelná baskytara s důrazem na každém tónu, to všechno dělá z nahrávky silně tepající organismus, kterému chybí snad jen kytara Johna Loweryho, kterého prostě stále postrádám. Přitom ovšem nemám vůbec dojem, že by Born Villain byla jednoduchá a otevřená deska, čím víc se jí snažím přijít na kloub, tím víc mám dojem o její jisté uzavřenosti a niternosti. Očekávat hitový potenciál Holy Woodu nelze, mizantropické blouznění Mechanical Animals je taky jinde a už vůbec si nebudete drásat obličej jako při poslechu Antichrista. Přesto drobné střípky ze všeho na novince najdete, jen poskládané jiným způsobem. Hitovější skladby dal dohromady především Twiggy, ať už se jedná o již zmíněnou „The flowers of Evil“ nebo nejrychlejší věc na desce „Murderers are getting prettier every day“, Mansonovy výpovědi (tedy kromě „No reflection“) jsou o to uzavřenější, načichlé lehkou dekadencí a záludností („Children of cain“nebo „Born villain“) a občasně i dost nervní a drásavé jako v případě „Overneath the path of misery“, na které se vlastně podíleli všichni zmínění.

Ať tak či onak, po dlouhé době mám z Mansonovy práce dobrý pocit, který má sice kousek cesty k nadšeneckému provolávání slávy jako u jeho triptychu, ale odraz ode dna tu jde cítit na hony daleko. Nenechte se novinkou zmást, ona nepustí chlup snadno a první pocity budete mít možná stejně jako já posunuty do lehké nudy a budete hledat nezajímavé pasáže desky spíš než její silná místa. Nepopírám, ty vycpávky tam skutečně najdete („Disengaged“ za všechny) a právě o tyto prostory by šla deska s klidem zkrátit na běžnou LP stopáž. Na druhou stranu mi mnohé pasáže, dříve nezajímavé, vyrostly do zajímavých motivů – jako bych cítil tvůrčí pohodu autorů, kteří už nesvázaní smlouvou u Interscope a po předchozích albech vědomi si pozice, ze které už není moc kam klesat, udělali desku hlavě pro sebe a podle sebe.